Byla to tenkrát pořádná zima. Doba ledová byla zrovna v proudu a tlupy pravěkých lidí se neustále potýkaly s hladem a mrazem. Zvěře bylo méně než obvykle, kožešin byl permanentní nedostatek, špatně se vyráběly nástroje i oštěpy.
Jednoho dne na sebe kdesi na území dnešní jižní Moravy narazily dvě zimou postižené tlupy. Jedna měla na tu dobu dost oštěpů, ale dlouho nenarazila na nic, co by mohla ulovit. Ta druhá zase měla dost masa a kožešin z nedávného úspěšného lovu, při kterém ale o většinu zbraní přišla.
Obě tlupy se mohly utkat v boji – ta vítězná by měla všechno. Ale pralidé jedné skupiny byli špatně vyzbrojení, pralidé druhé skupiny zase zesláblí hladem. Výměnný obchod už tehdy nebyl žádnou raritou, a tak tlupy brzy vyslaly po jednom zástupci doprostřed zasněžené pláně.
První s sebou měl deset oštěpů, druhý tři kožešiny z medvěda a kus masa. Druhý chtěl hned měnit, první ale žádal o kus masa a jednu kožešinu víc. Deset oštěpů za čtyři kožešiny a dva kusy masa. Dobrá, oba souhlasí, což si potvrzují i slovně lámanou pralidštinou.
Už už si chtějí zboží vyměnit, když v tom se kolem nich z ničeho nic objeví deset záhadných individuí. „Tak počkat, počkat,“ řekne první individuum neznámým dialektem. „Máte na výrobu oštěpů licenci?“ ptá se prvního pračlověka. Ten nechápavě hledí.
„A zbrojní pas?“ ptá se druhé individuum druhého pračlověka, který není s to vyrazit ze sebe ani skřek.
„Tak moment moment,“ řekne třetí individuum a začne se vyptávat, zda bylo maso zpracováno v čistém prostředí, zda zabití, stahování a porcování proběhlo v oddělených místnostech a vůbec, zda bylo zvíře zabito humánně.
„A odkud jsou ty oštěpy?“ ptá se čtvrté individuum. „To je typ vyráběný v Asii, že? Takže dovoz, že? A clo jste samozřejmě nezaplatili, že?“
Oba pralidé jsou celou situací tak zaskočeni, že sami nevědí, zda se cítí naštvaně, nebo provinile.
„Neukvapujte se,“ vyzve kolegy páté individuum. „Hezky jedno po druhém. Prapánové, legitimujte se, prosím. Jste místní? Kde máte trvalé bydliště?“
„My tak cestujeme napříč Evropou,“ vysouká ze sebe první pračlověk. „Aha!,“ zaskřehotá individuum. „A máte povolení k pobytu? Máte zelenou kartu? Modrou kartu? sKartu? OpenKartu?“
„Nemají. To jsem si myslel,“ řekne šesté individuum. „Takže to nemáte zaplacené ani sociální odvody!“
„Nemají zaplacené odvody?“ vyděsí se všechna individua. „Tak my se tady o vás staráme, usnadňujeme vám podnikání, obchod, a vy neplatíte sociální odvody!“ pokračuje výsměšně šesté individuum.
„Jak nám usnadňujete podnikání?“ ptá se udiveně druhý pračlověk. „Zatím nám ho jen komplikujete, vždyť už to mohlo být.“
„To je ale drzost,“ nevěřícně kroutí hlavou sedmé individuum. „A to už jste zapomněli, že jsme před třemi roky snížili počet razítek nutných pro získání licence na pěstování rajčat ze sedmnácti na šestnáct?“
„Vždyť se tu rajčata pěstovat nedají!“ už trochu rozčileně zaprotestuje druhý pračlověk. „Neunáhlujte se,“ řekne rozvážně, ale zároveň arogantně osmé individuum. „Přeci víte, že globální oteplování je v plném proudu,“ řekne individuum a přejede pohledem po obou pralidech. „Každou chvíli, snad už za 50 let se tady rajčata možná pěstovat budou. Musíme myslet na všechno, být dva tři kroky napřed. Co by se jinak stalo, kdyby se rajčata začala pěstovat a nebyly licence?“ ptá se osmé individuum, které se svou otázkou samo vystrašilo.
V tom se první pračlověk vzpamatuje a dá jasně najevo druhému, že chce rychle dokončit transakci. „Pozor, pozor!“ řekne deváté individuum tváříc se při tom důležitě. „Pokud vůbec máte povolení k obchodu, pak připadne polovina oštěpů a kožešin nám, z masa si vezmeme jen čtvrtinu od každého kusu, na potraviny je nižší daň.“
Prvnímu pračlověku ukápne slina při představě, že se jeho budoucí maso zmenší o čtvrtinu a on ještě ani neochutná.
„Tak pozor, to se mi nějak nezdá,“ vyrazí ze sebe náhle desáté individuum. „Tolik oštěpů. Kde jste na ně vzali?“ přimhouří oči individuum a znovu udeří: „Jestlipak máte odpovídající příjmy? Můžete je doložit?“ Chvíle mlčení. „Jestli ne, budeme vám je muset dodanit sazbou 100 procent.“
Oba pralidi koukají na zboží. Prvnímu se nelíbí, že za svých deset oštěpů dostane jen jeden a půl kusu masa a dvě kožešiny. Druhému zase, že za čtyři kožešiny a dva kusy masa dostane jen pět oštěpů.
„A co když ho zabiju a kožešiny i maso mu seberu?“ zeptá se náhle první pračlověk.
„No, to by byla krádež, ta se nedaní,“ říká deváté individuum. „Muselo by se to vyšetřit,“ dodává čtvrté. „Ale my teď nemáme dostatečnou vyšetřovací kapacitu, soudy jsou pomalé a vůbec nevím, zda bychom vám dokázali doručit obsílku, když pořád cestujete,“ kroutí hlavou šesté individuum a dodává: „Ne ne, z toho by nic nebylo.“
První pračlověk na nic nečeká, vezme oštěp a zasadí ho druhému přímo do srdce. Je na místě mrtev. Když to vidí zbytek tlupy, utíká svého kolegu pomstít. I první pračlověk klesá k zemi. A také jeho tlupa pak volá po pomstě. Přichází válka. A přitom individua nic zlého nezamýšlela. Jen chtěla pralidi spravedlivě zdanit.
