Prohlášení papeže Františka, že Bůh není kouzelník s hůlkou a přihlášení se k teorii velkého třesku není nic tak šokujícího, jak nám vnucují některé novinové titulky. Věřit ve velký třesk křesťan může i nemusí, je to jeho věc. I dnes jsou ostatně vědci, kteří ho popírají.
Většina lidí zřejmě žije v přesvědčení, že církev učila, že Země je placatá. Svatý Tomáš Akvinský ve své Sumě píše už ve 13. století, že Země je kulatá. Mysleli si to i jiní staří autoři. A pokud jde o vznik vesmíru, nemá církev za vědou zas tak velké časové zpoždění. Že její posvátné texty mluví o stvoření světa v šesti dnech, byl problém spíše pro protestanty, než pro katolíky, protože katolíci si místa v Bibli, která neodpovídají historickému poznání a objevům přírodních věd mohou vyložit jako symbolická podobenství. Protestanti lpěli víc na doslovném chápání.
Letos v lednu jsme se pro Reflex ptali astrofyzika Jiřího Grygara na agresívní formy nového ateismu, které představuje třeba i u nás populární sociobiolog Richard Dawkins. Proč najednou náboženství některým intelektuálům tolik leze na nervy? Grygar na to říká: „Roky to vypadalo jako vyřešená záležitost, že si teologové a přírodovědci hranice nepřekračují. Dawkins je patrně extrémní případ, který lze pochopit patrně tím, že američtí a do jisté míry i britští křesťanští fundamentalisté jsou velmi agresívní hlavně v oblasti veřejného školství, takže jejich akce budí příslušnou reakci. Mně se zdá, že náboženství leze více na nervy některým odborníkům z humanitních věd, případně i biologům a lékařům. Fyzikové a astronomové takové problémy příliš nemají; mezi nimi spíše převládá mínění, že teologie a přírodověda si nemusejí lézt do zelí.“
Proč odsoudili Galilea
Je pravda, že vztah mezi papežstvím a vědou býval někdy napjatý. Symbolickým se stal případ Galilea Galileiho. Z dnešního hlediska to ale můžeme chápat jinak, než jako potvrzení církevních zpátečnických postojů. Ve své době nebyl Galileo schopen svou teorii o postavení Země a Slunce potvrdit jinak, než pozorováním. Problém byl v tom, že při nedokonalosti tehdejších dalekohledů v nich každý viděl něco jiného. Galileo by nebyl odsouzen, kdyby své objevy představil jako pouhou teorii. On však trval na tom, že je to pravda. Je potřeba také poznamenat, že i mnozí slavní astronomové tehdejší doby měli jiný názor, třeba Tycho Brahe. Nakonec se ovšem ukázalo, že pravdu má Galileo. Pokud ale jde o teorii velkého třesku, tato historická blamáž se neopakovala.
Líbila se už papeži Piu XII, který byl jinak konzervativně založený pontifik. Evoluční teorie o vzniku člověka se mu nelíbila, byť katolíci neměli zakázáno jí věřit. Představa vzniku vesmíru velkým třeskem Pia XII. ale nadchla a v řeči z roku 1951 o ní nadšeně mluvil, protože se mu zdála být v souladu s představou stvoření vesmíru Bohem. Líbila se mu natolik, že okolí papeže brzdilo s tím, že církev se nemá přiklánět k jedné vědecké teorii.
S vědou opatrně
V otázkách vědy je třeba být opatrný. Papežové a nejen papežové by se neměli dopustit druhého extrému a tvrdit, že nějaká teorie je pravdivá. Předně to není možné. Žádná vědecká teorie není pravdivá, je jen pravděpodobná. Důvod je jednoduchý, nikdy nevíme, na co ještě v budoucnosti přijdeme. Proto můžeme mít jen teorie pravděpodobné a vyvrácené. V praxi se pochopitelně kloníme k těm teoriím, které fungují, takže i když je všechno jen pravděpodobné, můžeme konstruovat funkční letadla a předpovídat počasí a léčit nemoci. Z hlediska náboženství je jedno, jestli je vesmír statický a věčný, nebo se vyvíjí od velkého třesku. Náboženství je specifický způsob interpretace světa. Věda může přispět tím, že objasní fenomény, které by lidé přičítali přímému božskému zásahu, třeba počasí nebo náhlé nemoci nebo posedlosti ďáblem Toto objasnění ale Boha jako původce světa a jeho zákonů nevyvrací. (Stejně tak, jako ho žádný vědecký objev nedokazuje.) Věda se ptá „jak“, náboženství a filozofie „proč“. Pro některé nábožensky založené lidi ale může představa evoluce vesmíru i člověka znamenat psychologický problém. Znamenalo by to třeba, že prarodiči lidí jsou zvířata, nebo že může být ve vesmíru více obydlených světů. Narodil se Ježíš i tam? Pokud ne, jak se o něm dozvědí, když jim to nemůžeme říct?
Už jsou jiné problémy
Současné křesťanství má spíše jiné problémy, než je konflikt s přírodními vědami. Musí se především vyrovnat s tím, že na světě existují jiná stará a velmi vyspělá náboženství. Jako má křesťanství zdůvodnit svou výlučnost? Problémem církví tak dnes není spor s přírodovědci, ale spíše potýkání se s moderním ateismem. Že se to příliš nedaří, je vidět na tom, že v Evropě význam církevních institucí spíše klesá. Snaha různých tradicionalistů poukazovat na to, jak církev ve světě roste, například v Africe, je klamné. Pokud se tamní společnost začne podobat té Evropské, moderní, průmyslové, sekularizované a demokratické, narazí hlasatelé víry na tytéž problémy. Pokud si s nimi církev neporadila ani v Evropě, neporadí si s nimi ani tam.
Papež František tedy nedělá nic nového. Je ale dobře, že téma připomněl, protože představa církve o vesmíru není taková, jak si to myslely soudružky učitelky občanské nauky v dobách socialismu. Představitel tzv. vědeckého ateismu, Jiří Loukotka psal v sedmdesátých letech o tom, že ateističtí propagandisté věřícím vyvrací názory, které věřící nikdy nezastávali, což jim vážnosti nedodá. Problémy s velkým třeskem měli spíše českoslovenští komunisté, kterým se na konci sedmdesátých let nezdálo ani vydání publikace Vesmír, na kterém se podílel již zmíněný Jiří Grygar, protože v ní byla obsažena pasáž o teorii velkého třesku. Soudruhům to příliš připomínalo náboženství.
