Problémem lékařských misí je i to, že nemohou lidem se smrtelnou nemocí pomoci i duševně. Důvodem je, že se jich nesmí dotknout. Něco by mohlo zjednodušit zavedení robotů, kteří mohou mnoho činností bez rizika obstarat sami.
Michelle Dynesová a Anne Purfieldová, dvě epidemioložky, které se nedávno vrátily do Spojených států ze Sierra Leone, kde se podílely na akcích při zvládáni epidemie Eboly, vyprávěly příběh dítěte, jehož matka zemřela na tuto nemoc, a které bylo kvůli bezpečnosti umístěno do izolačního boxu. Příběh skončil špatně. Když ošetřovatelky viděly malé dítě, samotné, kterého se nikdo nedotýká, nemohly odolat pokušení, aby ho pochovaly. Pak se zjistilo, že dítě je nakažené. Dvanáct z nich potom dostalo Ebolu. Jen jedna ošetřovatelka přežila.
Jejich zkušenosti popisují mimo jiné servery 11alive.com a theatlantic.com. Dynesová v rozhovoru říká, že pocházíme ze společnosti, kde je zvykem se jeden druhého dotýkat a potřásat si rukou. Něco takového je obvyklé i při těchto lékařských misích, kde lidé trpí extrémními bolestmi, pochopitelně i duševními. V tomto případě ale není možné se vyjádřit dotykem. Anne Purfieldová říká, že je těžké si představit tamní společnost, to co se tam teď děje. „Co kdybychom my měli pravidlo, že nikdo nikomu nesmí v Americe po celý rok potřást rukou? Kdybyste nesměli nikoho obejmout, nikoho se dotknout?“ Snaží se tedy aspoň nějakými gesty to všechno nahradit, třeba položit si ruku na srdce.
Ebola je sama o sobě zlá nemoc a v něčem se podobá středověkému moru. Izoluje člověka od společnosti. Ve starověku a středověku byli nemocní odděleni, vyhnáni z komunity, i hostie se nakaženým podávala konci hole.
Bez lidí to nejde, zatím
Kdybychom to brali čistě technologicky, nejlepší řešení by samozřejmě bylo-li, držet se co nejdál od nakažených. Člověka tedy z celého procesu vyřadit. 7. listopadu se mají setkat vědci z různých amerických univerzit, aby posoudili roli, kterou by v tomto ošetřovatelském procesu mohly převzít stroje. Setkání proběhne současně na čtyřech různých ale simultánně propojených místech: University of California, Texas A&M University; Worcester Polytechnic Institute v Massachusetts a ve Washingtonu.
Roboti by teoreticky mohli vzít na sebe tu samu lékařskou péči, kterou dnes dělají lidé ve speciálních oblecích. Roboti by mohli podávat potraviny a léky nemocnému, mohou se starat o dekontaminaci prostředí, mohou pohřbívat mrtvé. Roboti také mohou sloužit jako tlumočníci mezi pacienty a lékaři.
Plánovaných setkání, kterých bude víc, se nemají účastnit pouze akademičtí výzkumníci a ti, kteří se komerčně zabývají roboty, ale také lidé, kteří pracují jako ošetřovatelé.
Před vědci je ještě dlouhá cesta. Stroje bývaly do této doby používány v lékařství, třeba pokud jde o složitou a přesnou chirurgii. Roboti také dovedou zneškodňovat bomby. Pokud ale jde o umělou inteligenci, tak ta je stále ještě v plenkách. Dovednosti, které máme v naší mysli, díky našemu zraku, v našich pažích, nohou a prstech, je značně obtížné převést do počítačových programů. Na takových případech, jako byla například katastrofa jaderné elektrárny ve Fukušimě, nebo je krize s Ebolou v Africe, se stále ukazuje velká propast mezi schopnostmi robotů a lidí. Lidská asistence je stále ještě třeba. Jistě se také objeví úvahy o tom, nakolik bude tato péče o nemocné a umírající a mrtvé dalším stupněm odlidštění lidské služby bližnímu. Jisté, ale je, že je lepší nechat se zachránit robotem, který je koneckonců stejně jen prodlouženou paží živého člověka, než někde v izolaci zemřít.
