Češi – (i já) – na sebe a svou vlast rádi nadávají. V hymně se dokonce ptají, kde ta vlast je. Často marně přemýšlejí, proč ji mají mít rádi. Každý ale najde lehce deset důvodů, pokud za ně bude považovat lidi, což je reálnější argument než záplava slov. Zkuste to. Vynechte příbuzné a milenky (milence). Vyberte deset lidí, které osobně znáte. Deset tváří, deset argumentů pro lásku k českému národu. Je to, zejména po volbách, dobrá obrana proti zoufalství.
Přivedl Čechy zpět do střední Evropy. Spisovatel český, i když dnes píše francouzsky. Současně také spisovatel světový. Jeho objev, v Česku nezvyklý, obletěl svět: romány nejsou o šíření té či oné pravdy nebo správných a špatných názorů, nýbrž o objevování lidské existence v paradoxech její nesnadné ubohosti. Východiskem byla analýza komunismu dvacátého století, výsledkem je hoře světové: člověk myslí, bůh se směje. Taková je lidská situace. Čechům je to jedno. Rozčilují se, že je Kundera světový spisovatel. Nechápou proč.
Tento divadelní režisér a literární teoretik to vysvětlil. Máš za úkol učinit svůj domácí zážitek tak velkým a hlubokým, aby mu porozuměl svět. Světovost není v opakování světových témat, nýbrž v síle optiky, kterou vidíš své vlastní téma. I svými režiemi a literární činností tuto světovost prokázal. Měl nádhernou radu: Nikdy nic nevysvětlujte. A nedržel se jí, což nádherně nevysvětlil.
Ne náhodou Grossman jeho hry režíroval. Havlovo chápání absurdního divadla v českých poměrech z jeho témat učinilo témata světová. Totéž později udělal s českou politikou. Působil exoticky, zvedal téma výš, trpěl nepochopením obyčejné pouliční politiky. V bibli o něm napsali, že je solí země. V české politice zůstal sám, ale velký. Političtí kutilové i komunisté ho proto nenáviděli. Říkal: Nebuďme jako oni, ale nevěděl, že oni nejsou jako my. Později bude víc oceněn než dnes.
Velký Havlův protinožec. Českému velikášství, snění a blouznění postavil v Česku neobvyklý cíl: být obyčejnou standardní demokracií. Patřila mu devadesátá léta, vtiskl jim svou představu. Má proto hodně nepřátel. Zaslouží také obdiv, kolika blouznění a lunatických představ o světě politiky jsme byli ušetřeni. Mnoho kritiků mu vyčítá své vlastní neúspěchy. Řadí jej k těm, o nichž Češi rádi říkají: To oni všechno zavinili, ne já. Je dnes sám. Budoucnost ho ocení víc než dnešek.
Světový kreslíř – filozof, malíř. Českou skepsi a český intelektuální šarm učinil světoznámým. Doma ho proto skoro neznají. Více než čtyřicet let rozdává to originální české téma, naše hoře z rozumu, na stranách světových deníků. Dnes asi už málokdo ví, že on je velký osamělý mezi Čechy, o kterých svými karikaturami říká: Nejsou to, co se zdají. Jejich analytická skepse, když se povedou, je velká. Má pravdu, povedl se i on. A je velký.
Je ze všech Ukrajinců největším českým demokratem. Českou kulturu si zamiloval, splynul s ní a představuje v ní to nejlepší, co Češi mají. Když to mají. On sám má vzdělanost světovou, vysokou kultivovanost myšlení a demokratismus takřka vrozený, samé vzácné parametry. Dělat Čechy z cizinců je vzácná česká vlastnost. Chvalme ji.
I s ním se znám, ačkoli to není možné. Veliká postava české plebejské inteligence. Světu dal velkého Čecha, postavu strhující, rozpornou, lákající a vysvětlitelnou stejně obtížně jako je rytíř Don Quijote de la Mancha. Češi mu ublížili, pojali ho jako natvrdlého bojovníka proti válce. Ale přežil, dál jde světem a říká všem, co my, Češi, víme o hloubce lidské ubohosti. Když Hašek mluví, zdá se mi, že ho slyším. Proto je tady.
Vím, že to není člověk, nýbrž budova. Ale už přes padesát let obsahuje nepokoj, hledačství, vzruch a svobodnou fantazii. Tak jsem ji zařadil mezi velké Čechy mého života. Je lampičkou blikající v mlze české voliéry. Vábí a osvobozuje jednu generaci za druhou. Upadá, vstává, roste nahoru, pak padá dolů, ale stále je.
Šla všemu na dřeň jako tank. Když už to nešlo dál, mrštila po zrůdě české kultury, jistém Müllerovi z ÚV KSČ, psací stroj. Stýská se mi po filmech, které kvůli podobným zrůdám nemohla natočit. Paradoxní je, že díky této zrůdě některé filmy naopak natočit mohla. Vycházelo to jako vedlejší produkt z tehdejší bitky rudých zrůd. Věra byla krásná a její filmové myšlení bylo také krásné. Sedmikrásky, velká metafora o krutosti ničení. Nádherný film o jejím věčném tématu – o Boženě Němcové. Velký film o ženské touze po svobodě. Nenatočeno. Jsme přece v Česku.
Velký stalinista. Velký odpůrce stalinismu. Objevitel Charty 77. Vyhnán z vlasti. Spisovatel s kyvadlem neklidu v srdci. To kyvadlo vždy směřovalo k hledání svobody, někdy špatným směrem, jindy výtečným. Za bezmála sedmdesát let odvážného tvoření byl u všeho, co zemí třáslo, v popředí všech pokusů. To mu ve všech dobách vynášelo mnoho nepřízně režimů i lidí. Ale také přízně a ocenění. Tak to chodí. Vydržel, je svědek a básník. Má pro nás jednu výhodu navíc. Může nést i naše viny. Máme jich dost – a on je unese.
P. S.: Zajímavost: všem komunisti škodili. Mohl bych napočítat i druhou desítku. I třetí. A čtvrtou. Mít rád Čechy v tomto společenství je krásné, i když nemožné. Zajímalo by mě, kolik jste napočítali vy. Také přes deset? A zoufalství? Zmenšilo se?
Text byl publikován v tištěném vydání Reflexu č.42/2014.
