Na Blízkém východě se stále něco děje, není to ale nic nového. Novinka se objevila v Evropě. Švédsko se rozhodlo uznat palestinský stát, což nemá v současné evropské politice precedent. Jak uznat něco, co neexistuje?
Švédsko má pověst seriózního vyjednavače v mezinárodních záležitostech a má významný vliv na zahraniční politiku Evropské unie. Rozhodnutí uznat palestinský stát k sobě poutá pozornost právě v době, kdy se zdá, že se Palestinci budou chtít jednání o své státnosti přerušit. Tento švédský počin nicméně narazil na silnou kritiku Švédska ze strany Izraele, stejně jako v Evropské unii. Unie stále zastává stanovisko, že nezávislý palestinský stát by měl vzniknout pouze za pomocí vyjednávacího procesu. Jednu část palestinské samosprávy vede hnutí Fatah, které už nemá legitimitu danou volbami. Druhou část území v Gaze zase ovládá hnutí Hamas, které je považováno za teroristickou organizaci. Palestina nemá kontrolu nad svým územím a nemá žádné mezinárodně uznané hranice.
Nejasné hranice
Některé členské země Evropské uznávají palestinský stát, ale k uznání došlo ještě předtím, než se tyto země staly členskými zeměmi Unie. Fakticky jde o to, že je to dědictví komunistické éry, kdy Sověti a satelity Moskvy stáli na straně palestinských bojovníků. Československo uznávalo Palestinu od roku 1988. Podle pozdějších dohod z Osla nemá mít Palestina zahraniční zastoupení, ale dohody tolerují už vzniklá zastoupení.
Pokud švédská menšinová levicová vláda (kde je z 22 členů 16 sociálních demokratů a šest Zelených a spoléhá na podporu postkomunistické Levicové strany), své plány naplní, Švédsko se stane první zemí, která uzná Palestinu během svého členství v Evropské unii. Bývalá středně pravicová vláda neuznala Palestinu, protože palestinské úřady neovládají celé teritorium svého území.
Palestinci chtějí nezávislý stát na Západním břehu a v pásmu Gazy a za hlavní město mít východní Jeruzalém. Zatímco hranice Gazy jsou jasně definované, přesné území, které mělo tvořit Palestinu na Západním břehu a ve východním Jeruzalémě, může být určeno pouze vyjednáváním. Tato jednání se však stále nedaří. Jedním z problémů je také otázka židovských osadníků, kteří žijí na územích, která Palestinci považují za svá. Proto budí rozhořčení každá snaha o rozšíření osad. Osadníci zase argumentují tím, že jich přibývá a někde bydlet musí.
Netanjahu kritiku odmítl
Premiér Benjamin Netanjahu ve čtvrtek odmítl ostrou kritiku ze strany Bílého domu, která odsuzovala plán na postavení nových příbytků za zelenou linií v Jeruzalémě. Zelená linie bývá někdy nepřesně nazývána „hranice z roku 1967“, nejedná se ale o žádnou hranici ve smyslu hranice mezi státy. Je to prostě čára na mapě označující místo, kam došly bojovníci zúčastněných stran v roce 1948. Tato linie procházela i Jeruzalémem, než byl východní Jeruzalém v roce 1967 obsazen Izraelem.
„Této kritice nerozumím, nemohu přijmout tento postoj,“ řekl premiér Netanjahu reportérům v pátek ráno během tiskové konference. Ve středu Bílý dům varoval před izraelským rozhodnutím postoupit s plánovaným procesem výstavby 2 600 bytových jednotek v sousedství jeruzalémského Givat Hamatos a vyjádřil nelibost nad nedávným obsazením pětadvaceti bytů v Sylvánu ležícím v blízkosti jeruzalémského Starého města. To všechno prý otráví atmosféru ve vztazích s Palestinci a celým arabským světem.
Kdo smí kupovat domy?
Netanjahu oponoval zvláště ohledně kritiky týkající se čtvrti Sylwanu na předměstí Jeruzaléma. Co se tam stalo?
Navzdory dílčím nezdarům se pravicové skupině Elad podařilo zvýšit „židovskou přítomnost“ ve čtvrti Sylwan na předměstí starého Jeruzaléma. V rámci akce neziskové organizace Elad se desítkám mladých osadníků podařilo v pondělí večer proniknout do pětadvaceti bytů v sedmi budovách. Bylo to největší proniknutí osadníků do budov v této části města od roku 1986. Osadníci byli doprovázeni policisty a pracovníky soukromých bezpečnostních služeb. Většina budov byla prázdná a tak nedošlo k žádné konfrontaci s palestinskými obyvateli. V jedné budově nicméně narazili na soudně vystěhované obyvatele, kteří bránili Židům ve vstupu. V jiném případě došlo ke konfrontaci mezi mladým Palestincem a novými držiteli bytu, nicméně policie je od sebe oddělila. Nově příchozí se zavřeli v budovách a ty jsou střeženy policií. Palestinští obyvatele Sylwanu tvrdí, že ti Palestinci, kteří za značné peníze přenechali své příbytky Izraelcům, tak zradili své příbuzné.
Netanjahu řekl, že ti, kteří se přestěhovali do bytů, tak učinili jako soukromí občané a nikoliv jako součást nějakého vládního plánu. Kupování domů je základním právem, řekl. „Každá osoba má právo na soukromý majetek. Nikdo tyto domy ukradl nebo nezkonfiskoval. Arabové prodávají domy Židům a Židé prodávají domy Arabům.“ Premiér také zkritizoval izraelskou nevládní organizaci Peace Now, která ve svém prohlášení kritizovala jeruzalémské úřady za jejich snahu pokročit se stavebními plány ve východním Jeruzalémě.
Premiér řekl, že se tak nestalo náhodou. Obvinil skupinu z „jasného“ sabotování jeho setkání s americkým prezidentem, ke kterému došlo později téhož dne. „To ukazuje nedostatek národní odpovědnosti,“ prohlásil. Podle dalších vládních představitelů byly byty koupeny legálně a řádně. Arabští občané by prý mohli udělat to samé. Vládní úřady tomu nemohou nijak zabránit. Plány na novou výstavbu byly vládou schváleny již před dvěma lety a rozhodnutí z minulého týdne se týká místních úřadů a představuje pouze technickou část celého plánovaného procesu. Právo ani nevyžaduje, aby rozhodnutí bylo publikováno.
Izrael má prý špatnou pověst
Komentář izraelského listu Haarec je, ale velmi kritický. Hovoří o tom, že mezinárodní postavení a pověst Izraele jsou na tom velmi špatně. Předtím, než se Netanjahu setkal s americkým prezidentem, měl také setkání s generálním tajemníkem Organizace spojených národů Pan Ki-munem. Generální tajemník se velmi kriticky vyjádřil o postupu Izraele v pásmu Gazy. Žhavá debata se rozpoutala o izraelských úderech na školy, při kterých během tohoto léta byla zabita řada Palestinců, kteří tam hledali útočiště. (Hnutí Hamas používá mimo jiné školy jako místa pro odpalování raket na Izrael.) Pan Ki-mun řekl Netanjahuovi, že není možné každých pár let provozovat válku, která rozsévá smrt a destrukci tohoto rozsahu. Jeden izraelský představitel, který byl přítomen na setkáních, ho popisoval jako mimořádně napjaté. List Haarec obvinil Netanjahua, že ve skutečnosti není stoupencem politiky dvou států. Svět, včetně Spojených států, prý už ztrácí trpělivost tváří tvář izraelské politice klamu a jejího údajného selhání nabídnout nějakou alternativu.
K tomu můžeme z českého pohledu jen dodat, že naše vlastní zkušenost ukazuje, že na mezinárodní komunitu není příliš velký spoleh. Je otázka, zda by Organizace spojených národů cokoliv učinila pro Izrael, který by byl napaden vnějším nepřítelem. To se koneckonců stalo už několikrát a Izrael si musel pomoci sám.
Hledání pachatele
Organizace spojených národů rozhodně není institucí, o kterou je možné se opřít. Spíše se zdá, že takzvané světové společenství, které rozhodně není tvořeno pouze nezištnými a demokratickými režimy, k Izraeli nelne nějakou zvláštní láskou. Teď je to především Izrael, o kterém se hovoří jako o pachateli válečných zločinů, přičemž se dosti opomíjí, že je celé roky terčem útoků ze strany teroristů. Střely z jejich strany přicházejí vždy jako první. Nebylo by možné hněv mezinárodní veřejnosti někdy obrátit k těm, kteří jsou skutečnými pachateli a zdrojem neklidu na Blízkém východě?
Jen biografická poznámka na okraj. Benjamin Netanjahu, jak bývá v Izraeli i mezi politiky zvykem, má za sebou zkušenost v armádě. Narukoval do armády v roce 1967 a stal se vojákem speciální elitní jednotky Sajeret Matkal. Byl členem týmu, který zachránil rukojmí z uneseného letadla společnosti SABENA na letišti v Tel Avivu v roce 1972. Bojoval také v Jom Kippurské válce v roce 1973. Jeho bratr Jonathan zemřel, když v roce 1976 vedl akci, při které v ugandském Entebbe byla na letišti osvobozena stovka rukojmí z uneseného letadla. Benjamin Netanjahu pak založil Jonathan Institute, který sponzoruje konference o terorismu.
Pan Ki-mun je celý svůj život kariérní diplomat. Tím nemá být řečeno, že se na řešení problémů máme dívat očima vojáků. Jen to trochu budí dojem, že o některých věcech na světě rozhodují lidé, kteří toho prožili méně než jiní.
