Ukrajinská krize vypadá, jako by ji vymýšleli naši političtí plánovači – až na to vraždění, to nám jde hůř. Ale bezostyšné lži, bláboly, mazané pomluvy a jiné triky nás mohou trochu ukonejšit – někdo to dělá ještě trapněji než my.
Tato předzvěst velké války, brr, je problém nejen planetární, nýbrž také náš, domácí. Řešíme ho s výše uvedenou dovedností. Jsme členy NATO, vojska NATO u nás nestrpíme. Jsme členy EU, ale k postupům EU, jak mírnit či řešit ruskou invazi, máme výhrady ještě dřív, než ty postupy vzniknou. Sám prezident nevidí důvody k sankcím, dokud neuvidí na Ukrajině ruského agresora.
Neagrese
Ruská agrese má vždy vypadat jako neagrese. Dovoz vlády složené z agentů se nepodařil jen v případě Finska. Pro tvrdý odpor Finů, což je poučné. Svou vládu úspěšně po roce 1945 dosadili do Československa, Maďarska, Rumunska, Bulharska atd.... Polsku vyvraždili v Katyni a na dalších místech důstojníky, a jelikož mělo vládu bez ruských agentů, dovezli do Varšavy z Lublinu vládu ruských Poláků. Totéž udělali po letech v Afghánistánu.
Byly to vojenské agrese, ať skryté, či očividné. Vždy měly stejné trapné krytí: bratrská pomoc na žádost okupované země, odstranění neexistujících fašistů, nastolení či zachování míru a pořádku. V Kyjevě to nebude jinak.
Poražení vítězové
Cílem všech těch válečných dobrodružství bylo „nastolení“ či „zachování míru“. Evropa takovou průhlednou propagandu ráda uznávala, třebaže dobře věděla, oč jde. Ruské lži vždy nabídly prostor k ústupu a zachování jakési tváře. Právě teď Putin nabízí jakýchsi sedm bodů míru a zastavení bojů, které Západu umožní rezignaci vydávat za mírovou dohodu, z ukrajinské krize vycouvat a Rusům nechat, co spolknou.
Rusové naštěstí každou expanzi či okupaci či válku nakonec prohrají, ať už to vypadá jako vítězství. Prohráli nakonec i druhou světovou válku. Stačí porovnat západní Německo a Sovětský svaz v roce 1960 či později – a hned je jasné, komu válka přinesla mír, blahobyt, klid a rozvoj hospodářství i svobody.
Poraženým Němcům dala demokracii a blahobyt, Rusům vítězství, utrpení, trvalou bídu, k tomu jaderné zbraně a Gagarina nahoře. Za čtyřicet let ruská vláda zdevastovala Československo hospodářsky, kulturně i lidsky. Rusko ale nahoru nešlo. Někdy to vypadalo, při ubohosti okupační armády, šmelící s naftou, že vítězem je ten porobený a okupant že je poraženým.
Tato zvláštnost platí pro celé bohaté dějiny ruských agresí, okupací a přepadů. Každé vítězství se vždy obrátilo proti ruským vítězům. Přineslo jim slzy, utrpení a bídu. Totéž přineslo i okupovaným a dobytým zemím, jejichž civilizační úroveň ruské panování obvykle snížilo, ale samo se nepozvedlo.
Rusomilové
O to podivnější je naše pátá kolona rusomilů. Většina jich pochází z prostředí českého komunismu, který je odjakživa z ruského pojetí komunismu bigotně derivován. Je strhující, že veškerá ta hrůza, kterou nám ruská okupace přinesla, naše rusomily neodradí. Naopak, v Putinovi omylem vidí nového Stalina, ačkoliv je to rozvědčík, jenž si hraje na cara a Stalin je mu jen pomůckou.
Dalšími příznivci Putina jsou slavjanofilské siroty, dodnes blouzníci o panslovanství, které nás ochrání před evropským přívalem Neslovanů. Nemalou složkou jsou lokajské povahy, jež se rády ohýbají před mocí, ať už směrem do Bruselu, či do Moskvy.
Proto máme rozviklanou vládu a premiéra s hrdostí poklasného, an na zámek jde protestovat, kolik že nás budou sankce stát a zda by vstřícná poroba nebyla chytřejší, cestou protest proměňuje ve chválu. Stejně rozpornou postavou jsou prezidenti, nynější i předešlý. Oba se cítí být silnými Evropany, ale lesk obrovských kremelských zlatých dveří, z nichž leze malý Putin ven, je vábí.
My Rusům do žaludku vidíme díky letité kolaboraci možná lépe než vzdálení západní patriarchové. Problém Rusů je už celá staletí mix lásky a nenávisti, hrdosti a poníženosti.
Dobře víme, že ruská láska drtí, že Rusové jsou ponížená uplakaná srdce i hrdí hrubci zároveň. To dohromady tvoří ruskou třaskavinu. Jejím dobyvatelským cílem není obohatit Rusko, nýbrž ukojit věčný ruský cit. A ten cit v ruském přísloví říká: Všude je dobře, kde my nejsme. Proto chtějí všude být.
Text byl publikován i v tištěném Reflexu č.37/2014.
