V Rusku už se stalo zvykem slyšet lidi říkat - dokonce i opoziční politiky - že je v ruském nejlepším zájmu, aby prezident Vladimir Putin udržel svou moc tak dlouho, jak to jen bude možné. Jeho pověst je ale poněkud přibarvená do růžova. Zas tak úspěšný není.
Historik a novinář Piotr Romanov se ve svém článku na serveru The Petersburger Times zaměřuje především na Putinovu vysokou popularitu. Ne na její výši, ale na fakt, že se po celé roky drží na stejně vysoké úrovni. Podle posledního průzkumu Levada Center provede činnost, teď o něco více lidí neschvaluje činnost, pravděpodobně kvůli následkům embarga na dovoz západních potravin. Vzdor tomu je Putinova obliba je stále na 85,5 procenta což je působivý výsledek za všech podmínek.
Ve skutečnosti ale západní tlak Putina zatím drží nahoře. Pozorovatelé obvykle připisují astronomicky vysoké preference právě posledním událostem na Ukrajině a také zmíněným západním sankcím, které působí na mnoho Rusů jako červený hadr na býka.
To vysvětluje nárůst Putinovy popularity, ale nevysvětluje, proč procenta jeho popularity zůstávají stále stejná od doby, kdy působil jako premiér v pozdních 90. letech za bývalého prezidenta Borise Jelcina. Pro politika v jakékoli zemi nebývá zvykem, aby si užíval vysoké obliby tak dlouho. (Kromě vylhané popularity diktátorů, dodejme na základě i vlastní zkušenosti. Ta je neochvějná do samého hořkého konce.)
Pro počáteční vzestup Putinovy popularity je důležitá jedna ruská vlastnost, totiž věřit méně ve vlastní sílu a více v národního hrdinu a spasitele.
Konec starců nad hrobem
Putin ukončil sérii sovětských lídrů, kteří vzbudili pouze zklamání, jako byl Leonid Brežněv, který byl senilní; Jurij Andropov, který byl jen napůl živý; Konstantin Černěnko, který byl už napolo mrtvý; Michail Gorbačov, který hovořil velmi dobře, ale byl velmi špatným vůdcem; a toužícího ale často opilého Borise Jelcina. Ruští lidé doufali, že konečně zvítězili v loterii a země získala lídra, který naplní jejich naděje. Mnoho Rusů bylo jistě přesvědčeno, že Vladimir Vladimirovič je jediný vůdce, který je schopný uskutečnit národní projekty. „On má dostat bojová letadla páté a šesté generace z rýsovacích prken do vzduchu, zvýšit penze na evropskou úroveň, vyřešit demografický problém, omezit korupci, začí s těžnou arkické ropy a tak dále.“
Tváří v tvář takovým očekáváním by si většina vůdců neudržela důvěru příliš dlouho. Co je, ale ve skutečnosti Puinovým tajemstvím? Je to pravý opak toho, co tvrdí vůdci liberální opozice. Většina Rusů nepodporuje Putina kvůli tomu, že by byli prostě hloupí. On prostě odpovídá souhrnu tradičních národních priorit.
Během doby, kde je u moci jako vůdce, Putin dosáhl mnohého z toho, co Rusové jako hodnoty ocení. Pokračuje v tom, že se zdá mí pod kontrolou všechny problémy země, což je nepopiratelná známka pokroku v očích všech těch, kteří vzpomínají na chaos devadesátých let.
Putin utiskuje opozici, ale mnoho lidí to nepovažuje za velkou nevýhodu, protože nemají pocit, že by existence politické opozice byla vůbec nějak důležitá. Zmýlili se snad Rusové ve své víře? Samozřejmě, ale podle Romanova problém je i v samotné opozici. „Po celá desetiletí opozice zcela selhávala v tom, aby dokázala navázat kontakt s většinou Rusů, nebo jim nabídnout živou alternativu k současnému vývoji.“
Putin také sleduje zahraniční politiku, která je nezávislá na Západu, což je přístup, který vždycky vyvolá podporu Rusů. Jeho vláda, když už narazí na své základní sociální povinnosti, přinejmenším udržuje aspoň to minimum, které je pro veřejnost nutné k jakémusi štěstí. Putin pomalu ale jistě obnovuje bojeschopnost ruské armády, což je něco, co bylo pro ruské vlastence vždycky důležité. A tak by mohl seznam pokračovat.
Putin nikoho nespasil
Všechna pro k sobě mají také proti. Ona „proti“ ale nejsou příliš zřetelná pro příležitostného pozorovatele, který má sklon přehlížet takové problémy, jako je korupce a zahnívající vládní byrokracie. Přes působivou Putinovu popularitu ale politický barometr v současnosti ukazuje ručičkou spíše na značku „zataženo“. Rusko nyní stojí na křižovatce a čelí jak velkým šancím na úspěch, tak i možnosti selhání. Nějaká změna je nutná. Ale jak tomu bývalo v ruské historii vždycky, změna bude bolestivým procesem, který nemusí nutně vést k nějakému zlepšení.
Je to o to pravděpodobnější, protože Putin, přes své dlouhé setrvání u moci, se ve skutečnosti nikdy nestal spasitelem svého lidu. Přinejlepším se stal jakousi chůvou, která jenom přikládá studené obklady na horečnatou hlavu ruského státu.
Stejně jako kdykoliv v minulosti, Rusko postrádá efektivní, fungující, politický, sociální a ekonomický systém. Země také nemá potenciálního nástupce, který by přišel po Putinovi: nikdo se neodváží vyhlásit sám sebe za číslo dvě v pozici ruské mocenské hierarchie.
A i kdyby se taková osoba někde objevila, není nikde jistota, že nastoupí po Putinovi, možná by se objevil nějaký bílý kůň dosazený vládnoucí elitou. Putin sám byl takovým bílým koněm, který nahradil Jelcina. Výčet obav, které jsou spojeny s nevyhnutelností, že jednoho dne Putin opustí scénu, je docela velký. Jsou to obavy z neznámých důsledků, které by dopadly na celé Rusko, včetně jeho geopolitické důležitosti.
A které by dopadly také na zbytek celého světa.
