Napsal jsem desítku komentářů o konfliktu v Gaze. Teď na mne ale válka, kterou vede Hamás proti Izraeli, sáhla v mém civilním životě. Banálně, okrajově, nepodstatně, ale dotkla se mne. Najednou jsem si uvědomil, kam až všude konflikt dosahuje.
Asi čtrnáct dní po zahájení bojových operací v aktuální fázi izraelsko-arabského konfliktu jsem si v tamním internetovém army shopu objednal mikinu IDF (Israel Defense Forces, Izraelských obranných sil). Částečně jako výraz solidarity, částečně proto, že byla pěkná a za přijatelnou cenu. Zvolil jsem díky své pověstné lakotě nejlevnější (a tudíž nejpomalejší) způsob dopravy a akceptoval, že si nějakou dobu počkám. Pak jsem na to v podstatě zapomněl.
Dnes mi přišel z izraelského army shopu omluvný mail. Nebyl „na jméno“, šel zjevně více návštěvníkům e-shopu. „Vážený zákazníku, omlouváme se, že jsme ještě nedodali Vámi objednané zboží. Velice si vážíme Vašeho nákupu, chápeme jej jako projev solidarity, ale nebyli jsme schopni Vám zboží dosud odeslat. Je válka, jsme v obrovském stresu a více než polovina zaměstnanců naší firmy narukovala do armády. Proto nemá kdo balit a odesílat zboží a Vaše objednávka nabrala zpoždění.“
A na mne najednou, jak jsem si ten mail přečetl, sáhla smrt. Najednou jsem si tu celou hrůzu války v Gaze — kterou každodenně vidím ve zpravodajství — uvědomil jaksi jako občan, ne jen jako novinář. Moji mikinu měl balit kluk (nebo holka), který(á) teď sedí někde na hranicích Gazy v tanku a čeká, jestli ho (ji) netrefí raketa Hamásu, až se tato bohulibá organizace zase vy…e na příměří.
Teď je válka, tak se nebalí, ale bojuje. A můžeme jen doufat, že ten izraelský vojáček nebo vojákyně nebude mít v boji smůlu. To by mi mikinu — až bude po válce — musel zabalit někdo jiný.
Bylo to takové malé připomenutí, že u Jeruzaléma se bojuje i za Prahu. Připomenutí, že ta válka se nás týká nejen jako diváků, ale i jako občanů, jako těch, na něž může v dohledné době dosáhnout.
