Významný český psychiatr Cyril Höschl v minulém Reflexu odpovídal na dotaz čtenáře, zda je česká společnost nyní uzavřenější a nesvobodnější než před 25 lety, v době budování demokracie. Jeho odpověď byla pozoruhodná, předkládáme ji proto i čtenářům našeho on-line víkendového magazínu:
S názorem, že naše nová demokracie se nevyvinula tak, jak jsme si ve svém entuziasmu před pětadvaceti lety představovali, nelze než souhlasit. Méně jednoznačné je však posouzení, do jaké míry se na neblahém vývoji podílejí léta prožitá v „normalizaci“ a do jaké míry je úpadek dán hlubšími zdroji našich povah.
Ze starých cestopisů lze vyčíst, že už před staletími byly v našich severních hvozdech nápadné rozdíly v čistotě a pořádku mezi českou a německou vesnicí. Naši rakouští sousedé nám prý už v 19. století, tedy dávno před komunismem, přišili přezdívku böhmischer Zirkel neboli kružítko (otočí, na co přijde). Nelze si to nevybavit dennodenně při zprávách o ukradených okapech, poklopech nad kanály, železničních drátech a naposled i materiálu z nedostavěné dálnice u Hradce Králové. S touto mravní výbavou a současně při absenci strachu z božího hněvu jsme vstoupili do 21. století, pobídnuti nově nabytou svobodou.
Bylo tedy nadšené přijetí komunismu našimi předky před bezmála sedmdesáti lety důsledkem jejich povah, nebo obráceně? Není tomu tak, že se v tomto smyslu pouze opakuje historie?
Mezi prodromy takového vývoje patří narůstající nespokojenost, jež mnohdy kontrastuje s celkem slušnou objektivní situací, pěstování závisti nejen jako motivační síly, ale jako hlavního etického kritéria (komu se daří dobře, je tudíž zloděj, což je často projekce, kdežto chudoba = dobro a patent na pravdu), cynický pragmatismus (chybějí ideály a jiné hodnoty než peníze) a dekadence prakticky ve všech oblastech veřejného života. Daniel Kaiser v názorově podobně laděném textu (web Echo24, 3. srpna) napsal, že po roce 1989 u nás probíhal pokus vybudovat otevřenou společnost podle tradičního západoevropského vzoru. Česká demokracie byla zpočátku sice nedokonalá, ale nebyly tu žádné nedotknutelné figury, o jejichž dlouhých prstech by se jen šeptalo, jimž by se novináři vyhýbali a proti nimž by ti, kdo se s nimi dostanou do konfliktu, měli potíž sehnat dobrého advokáta. V tomto ohledu je česká společnost nyní vskutku uzavřenější a nesvobodnější než před 25 lety.
Dodejme, že k tomuto vývoji přispívá i mezinárodní kontext, v němž dominuje „putinizace“ politiky v mnoha regionech světa (včetně třeba Maďarska), relativizace pravdy, spravedlnosti a hodnot vůbec a zhoubná a pokrytecká politická pseudokorektnost vyztužená nezničitelnou strukturou samožerné byrokraticko-úřednické chobotnice.
