Když myslíme na brutální okupaci naší země ruskými tanky před šestačtyřiceti lety, tak nemůžeme zároveň nemyslet na to, co se děje dnes na Ukrajině. A také musíme myslet na fatální rozdělení našeho národa při hodnocení těchto událostí.
Češi jsou vnitřně rozdělení z prostého důvodu - je v posledních desetiletích zeměpisný. Nacházíme se v hraniční zóně dvou velmi rozdílných kultur. Kvůli sovětskému osvobození větší části Československa a vyhnání německého obyvatelstva se tato hraniční zóna posunula na Západ. Od druhé světové války vede zhruba od Prahy po Kyjev.
Nelze říci, že jedna kultura je od podstaty jen dobrá a druhá jenom a pouze špatná. Nicméně je jisté, že v jedné z těchto kultur, konkrétně v té, která je blíže Atlantickému oceánu, je státní násilí považované za trestuhodný exces a výjimku z normálního stavu, a v té druhé, východní kultuře, je naopak stejné násilí víceméně normálním stavem. Svoboda je tu pak považována za nepochopitelnou výjimku z normálního stavu a v zásadě za podezřelý projev destruktivního chaosu.
Ještě krutější režim
Čeští konzervativní fanoušci Putina ze stáje Václava Klause dnes občas mluví o obnově „starého dobrého carství“. Je to strašná zhovadilost. Když měli na Rusi carské samoděržaví, tak to byl hnusný a zaostalý stát, který si svým policejním založením, náboženským fanatismem a antisemitismem dlouho koledoval o revoluci. Tragédií ruského osudu je to, že revoluce, která po opakovaných a neúspěšných pokusech o nastolení ústavního liberalismu nakonec přišla, nezničila carský policejní stát, nýbrž ho naopak převzala a zdokonalila.
Veškerý militarismus, represivní aparát a antisemitismus carského režimu bolševická revoluce přetavila a postupně zdokonalila v několikanásobně krutější a krvavější režim. A přitom se krvavě vypořádala i s mnoha svými židovskými komunistickými vůdci, kteří v odporu vůči carským pogromům zcela naivně pomohli tento zločinecký režim instalovat.
Sovětský svaz nebyl popřením carského samoděržaví, jakkoli se to zpočátku zdálo a zavraždění cara i se ženou a dětmi by tomu také napovídalo. Lenin, a ještě více Stalin, zavedli režim, který byl stejně autoritativním, stejně byrokratickým a přitom mnohem krutějším, než ten předchozí.
Mezi carským Ruskem a Sovětským svazem je jasná kontinuita v mentálních vzorcích, podle nichž se má řídit na Rusi již od Ivana Hrozného společnost. Jen pravoslavnou církev nahradila komunistická strana. Ale i to se stalo podle metod byzantského cesaropapismu, podle něhož je císař i neformálním papežem.
Sovětskou inovací tohoto uspořádání bylo to, že „papež“, neboli generální tajemník strany, byl z titulu své ryze náboženské funkce i šéfem státu.
Západní kultura, jakkoli se jí dá hodně věcí vytýkat, je od raného středověku postavená na dělbě moci. Papež občas chtěl mluvit do věcí států a někdy se mu i to dařilo. To však bylo výjimkou. Císařové a králové zase nikdy zcela neovládli duše svých poddaných. Toto rozdělení a soupeření mocí vytvořilo prostor pro svobodu a kritické myšlení, které se nakonec podařilo ochránit zákonem jako hodnotu samu o sobě.
Opět obrat k SSSR
Češi mají svým založením jistě blíž k západnímu pojetí svobody a rozdělení mocí. Nicméně léta sovětského panství tu udělala svoji destruktivní práci v myšlení lidí. Dnes si téměř denně můžeme přečíst názory našich spoluobčanů, že Putinovo Rusko je na Ukrajině a na Krymu vlastně v právu a že česká média lžou a prezentují jen západní pohled na situaci. Jako kdyby vůbec existoval nějaký Západem předepsaný pohled. Jenže neexistuje. Na Západě existuje jen svoboda kritického myšlení a na Východě téměř není. To je vše.
Rusko za Vladimira Putina ještě nedosáhlo moci sovětského státu a nevyrovná se mu v násilném chování vůči vlastním občanům. To je jasný posun k lepšímu. Ale na rozdíl od chaotického Jelcinova Ruska se vrátilo k sovětské mocenské a militaristické mentalitě.
Putin je schopný vůdce v technickém zvládnutí moci v rámci klientelistické struktury ruské mocenské elity. Je i skvělým ideologem a dozrál opět do role neformálního ideového, tedy svým způsobem i náboženského vůdce na Svaté Rusi.
Ruské učebnice pro základní školy jsou důkazem toho, že tamní režim dnes staví na kontinuitě se vším „dobrým“ co bylo před komunismem i s tím, co bylo „dobrého“ za komunismu. Zločiny diktátora Stalina tyto učebnice téměř vymazaly. Ruské okupační výpady buď zamlčují, nebo prezentují jako legitimní ochranu národních zájmů. A to „dobré“ je vždy ruská moc, ruské hrdinství a ruský duchovní život postavený po každé na naprostém ideologickém fanatismu. Jednou na fanatismu pravoslavném, pak zase na fanatismu komunistickém. V obojím případě se však jedná o spasitelskou formu fanatismu, v němž se kýženým objektem ruského spasení stává potenciálně celý dosažitelný svět.
Motor ruské aktivity
Sovětská moc byla nejlepším vyjádřením ruské moci, která je tradičně postavená na kombinaci všelidového vypjatého hrdinství a zároveň krutého mocenského aparátu, který umí zlikvidovat každého, kdo se nejeví být optimálním hrdinou.
Pak je tu ještě jeden motor ruské mocenské aktivity. A to je permanentní pocit ohrožení a komplex z vlastní zaostalosti. Když Brežněv vytáhl na Československo a když Putin vytáhl rafinovanou metodou na Ukrajinu, tak zde existoval jeden společný motiv: Strach ze Západu.
A agresivní zahraniční politika byla a je v obou případech zřejmě i řešením domácí mocenské nestability. Vyslání armád totiž působí příznivě na žebříčky popularity vůdců. I když se za sovětské éry jednalo spíše o to, kdo je v bandě hrdlořezů právě ten největší hrdlořez.
Pomozme Ukrajině
Češi by proto měli cítit morální povinnost pomoci lidem na Ukrajině v jejich snaze zbavit se stínu sovětské minulosti. Prostě proto, že Ukrajinci prožívají „jen“ mnohem horší variantu českého osudu, kterým je život v hraniční zóně dvou kultur.
Znásilnění Československa v roce 1968 bylo brutální, přímočaré a neomalené. Přesto si zde v následné normalizaci Rusové získali své kolaboranty a ostatní společnost byla pak před nimi po dlouhá léta skoro bezmocná. Ukrajinci mnohem více a mnohem statečněji vzdorují ruské agresi. Proto je i při případné porážce nečeká morální a duchovní rozklad, který tak těžce zranil českou duši a projevuje se i v existenci současných fanoušků Putina.
Kdyby Češi v sobě našli dostatek potřebné hrdosti, tak by po otřesné zkušenosti z roku 1968 museli stát za těžce zkoušenou Ukrajinou. Tím by také nejvíce pomohli sobě samotným a také té části své kultury, která směřuje k civilizovanějšímu světu. A navíc by tím také přestali zrazovat liberální a na Západ obrácenou menšinu ruského obyvatelstva.
