OTA ULČ: Prognostika jako příležitost k šlapání do lejna nehorázných omylů | Reflex.cz
nahoru

OTA ULČ: Prognostika jako příležitost k šlapání do lejna nehorázných omylů

Ota Ulč19. srpna 2014 • 07:00
Prognostika
Prognostika
• foto: 
Profimedia

Vážený spisovatel H.G.Wells na začátku 20.století tvrdil, že „discovery of the future“, objevování budoucnosti, bude stejně vědecky přesné, jako je tomu u přírodních věd. Málo pozornosti se dostávalo pozdějšímu varování francouzského historika Fernanda Braudela, přirovnávajícího dějinný proces k pohybu řeky: „Vody na povrchu se pohybují značně rychleji než ty v hlubinách.“ Futurologové přitom značně pravidelně šlápnou do lejna až nehorázných omylů.

Právě v době Wellsových optimistických vizí, prezident britské vědecké společnosti ujišťoval laickou veřejnost, že stroje těžší než vzduch nikdy nebudou schopny vzletu, že radio nemá budoucnost, že Roentgenovy paprsky jsou sprostý podvod. Hollywoodský mogul Darryl Zanuck v roce 1948 přesvědčoval filmové producenty, že televize je zcela bezperspektivní vynález, úplné fiasko. Lidé přece nebudou ochotni trávit čas civěním na malou bedýnku.  Thomas Watson, zakladatel giganta IBM, vyjádřil přesvědčení, že všeho všudy se v celém světě podaří prodat ne víc než pět kompjútrů. Ještě v 70. letech dvacátého století na konferenci prognostiků v New Yorku, specialisté se dohadovali o příštích krocích lidstva, aniž někoho z nich napadla novinka v podobě dvou písmen – P.C., personal computer.

Irving Fisher, profesor na slavné univerzitě Yale, v roce 1929 předpověděl další nepřetržitý rozkvět amerického hospodářství a burzy, pár týdnů před krachem a začátkem světové hospodářské krize.

Proč to nevychází?

Předpovědi politického počasí jsou rovněž počínáním jedním z nejriskantnějších. Nenašel se úspěšný prorok kotrmelců, které uskutečnilo 20.století. Sovětský vůdce Nikita Chruščov slíbil pohřbít kapitalismus a už v roce 1970 předběhnout Ameriku v produkci spotřebních statků.  Jeho partner a tehdejší premiér Alexej Kosygin předvídal výměnný kurs jednoho rublu za deset dolarů. Berlínská „Zeď míru“, postavená na věky, vydržela jen o pár roků déle, než dvanáct roků trvající Hitlerova tisíciletá Říše. Špionážní centrály s desetitisícovým personálem a miliardovým rozpočtem nepředvídaly kolaps vědeckého komunismu, rozpad sovětské říše a režimů v zemích tehdejšího tábora míru.

Scénáře apokalyps projevují omezenou životnost. Varianta s nebezpečím, téměř jistotou jaderného střetnutí velmocí a tedy i konce světa, trvala jedno desetiletí. Varianta poté pominula, ačkoliv nukleární arzenál nepominul a rovněž nevymřely režimy, pošilhávající po řešení, jež by mohlo skončit v nukleárním infernu. Nahradila ji alternativa eko-katastrofická. Ta už je ale trvanlivější.

Myslitelé takzvaného Římského klubu (Club of Rome) vydali v roce 1972 publikaci The Limits to Growth (Meze růstu), scénář o téměř nevyhnutelném zániku lidstva – nadmíra populace, ekologická devastace, vyčerpání zdrojů, v roce 1992 už nebude k mání ani kapka vody. Krátce před tím, v roce 1968, vědec Paul Ehrlich vydal bestseller The Population Bomb, obsahující tvrzení, že „bitva za opatření potravy pro lidstvo je prohrána. V průběhu dekády 1970 lidstvo zažije hladomor tragických proporcí – stovky milionů lidí zemřou hladem.“ Jako datum zániku světa určil rok 1983. Nebyl ten jediný prorok apokalypsy.

Jonathan Schell se proslavil rovněž mimořádně populární knihou The Fate of the Earth (Osud země), v níž zaručil zánik světa zásluhou jaderné devastace. Další významní myslitelé stvořili opusy s tituly jako „Krach v roce 1979“, „Bankrot 1985“, „Panika 1989“, předvídající kolapsy hospodářské, výbuchy politické. Po kardinálním fiasku, jedním za druhým, proroci ale nezalezou. Otřepají se a za předpokladu univerzální amnézie co do jejich předchozích trapností, pilně pokračují v podobné tvořivosti.

Nekonečné předpovědi

„Čína bude vládnout světu," tvrdí Martin Jaquez v knize, vydané v roce 2009. V knize z přesně téže doby autor Gordon Chan předvídá přesný opak - kolaps Číny. Badatel Robert Kagan je přesvědčen, že Amerika si podrží svou vůdčí roli ve světě. Nemenší je přesvědčení odborníka Marka Steyna, že před sebou máme Armageddon, apokalypsu, závěrečné definitivní utkání zla a dobra.

Tucty knih varují, že islám nás vbrzku všechny převálcuje. Jen jedna je výjimkou: David P.Goldman, autor čerstvého díla "How Civilizations Die and Why Islam Is Dying Too" (Regnery, 2011) chlácholí představou i mohamedánského odumírání.

Tak či onak, OSN ve svém demografickém modelu předvídá, že při zachování současné fertility, v mohutné Číně se koncem tohoto století, procento aktivního obyvatelstva v produktivním věku se sníží o polovinu, víc než polovinu tomu bude v Japonsku a v Rusku dokonce o dvě třetiny.

Osud, úděl světa se svou knihou s názvem "No One's World" se jinak snaží interpretovat Charles Kupchan, ředitel evropského oddělaní národního bezpečnostního výboru (National Security Council ) za presidenta Billa Clintona, nyní profesor na významné univerzitě Georgetown ve Washingtonu a též člen  tuze významného Council on Foreign Relations. Vychází z premisy, že každý stát je svým způsobem unikát, a též i užitečnou zábranou, že by se někomu mohl povést zálusk s globální hegemonií. K jeho nynějšímu opatrnickému postoji nejspíš přispěla jeho kniha z roku 2002, v níž předvídal triumf Evropské unie, pořádně Ameriku předběhnuvší.

Obtížné by bylo nesouhlasit  s autorovým hodnocením fiaska Západu, způsobeného přesvědčením, že pluralistická liberální demokracie je tou jedinou legitimní vládní formou. S takovou ideologickou premisou v podstatné části zemí Třetího světa, eufemisticky ohleduplně krášleného adjektikvem "rozvojový", se příliš uspět nedá.

Od doby, kdy v USA byl prezidentem Ronald Reagan, snad již půl miliardy Číňanů se z venkova přesunulo do měst. K jakým asi důkladným transformacím dojde v tomto nejpočetnějším impériu, postihne je třeba recidiva destruktivního maoistického populismu ve vlastních řadách, nebo nacionalistické vření, hrozící explozi ke škodě ostatního světa? Každý stát si třeba bude počínat jinak. Hledání modernizace, připomínající Ezopovu bajku o jeskyni s mnoha stopami lvů, které ale nikam nevedou. 

Tentokrát se nenamočivší autor nechává mnoha dvířka otevřená.

Ani dnešek “nefunguje”

K nejednomu kopanci, důkladnému přemetu dochází nejen v odhadech budoucnosti, ale i v hodnocení prožité skutečnosti, jak se komu jeví a časem má nutkání udělit ji jinou známku, od výtečné po nedostatečnou. Můžeme si posloužit přemnohými příklady: Oscar Wilde, původně pamatován svým vynikajícím vtipem, dnes spíš vyniká  svou ostentativní homosexualitou. Z romatického poety Lorda Byrona se vyklubal sobec, kruťas, megaloman s diagnozou manic depression. Rudyard Kipling, rovněž znamenitý veršotepec, byl časem devalován v imperialistu a dokonce i rasistu. Ernest Hemingway, hrdina našeho mládí, přetvořen v zatrpklého šovinistu, končícího sebevraždou, kulí vpálenou do hlavy s vyschlou tvůrčí imaginací.

Přičiněním  britského autora James Hawese, autora knihy "Why You Should Read Kafka Before You Waste Your Life" (St.Martin's Press, 2008), došlo i na našeho Franz Kafku. Borcena nám je představa o ukřiknutém, nemajetném, tuberkolozou postiženém chudákovi, zde nám přetvářeném v nijak strádajícího sebevědomého světáka, častého návštěvníka nevěstinců, též spolutvůrce žurnálů Amethyst a Opals s údajně porno příchutí.

Ota Ulč je česko-americký spisovatel a politolog. Žije v americkém Binghamtonu. Vystudoval práva na pražské Univerzitě Karlově, v roce 1959 emigroval z komunistického Československa. V USA vystudoval politologii na Kolumbijské univerzitě v New Yorku a na univerzitě v Binghamtonu učil předmět Comparative Governments.

 

Ota Ulč


Klíčová slova: ota ulcprognostika



Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře