Autor sloupků pro deník The New York Times Tom Friedman ukazuje, jak prezident Barack Obama může být sice velmi dobře informován, hloubavý, prozíravý a přitom může jako prezident selhávat v zahraniční politice.
Když porovnáte Obamu s George W. Bushem, bude vítězem, soudí Friedman. (Česky vyšla například jeho kniha Svět je plochý.) Obama dělá dojem, že tvoří zahraniční politiku založenou na realitě. Na rozdíl od Bushe mladšího nemá mezi svými poradci žádné mesiášské bojovníky. Poskytuje vyvážené odpovědi, které naznačují, že je to prezident, kdo se pečlivě věnuje velmi obtížným politickým hádankám.
V případě Iráku a nového islámského kalifátu bylo americké letectvo znovu zataženo do iráckého konfliktu. Stalo se tak proti Obamovu přání a také proti přání mnoha lidí, kteří jsou už dost unaveni desetiletým iráckým neštěstím. Ačkoliv mnozí lidé na levici a pravici jsou proti úderům, prezident nemá moc na vybranou. Je hezké, že Obama prohlásil, že se nechce stát kurdskými vzdušnými silami, ale ozbrojené oddíly ISIL nebudou zastaveny jenom několika vlnami vzdušných úderů. The Huffingtonpost přinesl blog žurnalisty a spisovatele Roberta Kuttnera, který Friemanovy závěry komentuje. Jak Bushova, Obamova administrativa udělaly tu chybu, že tolerovali režim premiéra Núrí Málikího a jeho oportunistický šíitský komplex. Stojí tu před námi praktické dilema. Buď Obama znovu nasadí americkou sílu, jednak aby si vynutil reprezentativnější režim v Bagdádu, jednak aby odrazil útočící síly ISIL, nebo zanechá v Iráku vojenské vakuum, což povzbudí islámský radikalismus a vzbudí ještě větší sunnitské roztrpčení vůči irácké vládě.
Obama se měl rozhodnout dřív
To není hezká situace pro jakéhokoliv amerického prezidenta. Ale ISIL se vydal na pochod již před několika týdny. Americkým zpravodajským službám bylo jasné, že tuto sílu nebude možné zastavit pomocí rozvrácené irácké armády a s méně, než pěti sty americkými poradci. Kdyby se Obama rozhoupal k akci dříve, jak proti Málikímu a jeho aroganci, tak proti postupu jednotek ISIL, dělal by dojem, že má pevnější půdu pod nohama a je rozhodný. Obama jasně uvedl, že se Američané zapojí v místech, jako je Blízký východ jen tehdy, když se různé komunity dohodnou na inkluzívní politice bez vítězů a poražených. To zní opatrně a idealisticky, téměř wilsonovsky, ale je to praktické vodítko k okamžité akci, v době, kdy ISIL je u bran Bagdádu a Mosulu? ptá se Robert Kuttner.
Tom Friedman také citoval Obamu v tom smyslu, že „v Iráku by zbytková přítomnost amerického vojska nikdy nebyla potřeba, kdyby šíitská většina nepromarnila příležitost dělit se o moc se sunnity a Kurdy“. No, samozřejmě. Ale neměly snad USA na Málikího žádnou páku? Obama poněkud překvapivě řekl Friedmanovi: „Pokud jsme nezačali se vzdušnými údery po celém Iráku hned, jak ISIL začal, bylo to proto, protože bychom tak al-Málikímu ulevili.“ Podle Obamy by to premiéra jen povzbudilo a spolu s dalšími šíity by si myslel, že ve skutečnosti nemusí dělat žádný kompromis a přijmout nějaká rozhodnutí. Nemusí pak projít složitým procesem poznání, co v minulosti udělal špatně. K tomu můžeme dodat, že výchovná lekce zatím přišla dost draho a to ještě není všem dnům konec.
Obama má smůlu, že se stal prezidentem a šéfem exekutivy v okamžiku, kdy vychází najevo špatné výsledky mizerné politiky posledního století. Jeho odpovědi na částečné otázky jsou přemýšlivé a vycházející z reality ohledně americké síly. Když se ale všechno vezme dohromady, kroky, které se staly Iráku, nemožnost vytyčit jasné hranice síly v Sýrii, selhání ohledně možnosti odradit Izrael od tvrdých leteckých útoků na civilní obyvatele v Gaze, to vše působí dojmem slabosti. V rozhovoru s Friedmanem se Obama pokusil spojit téma stranické disfunkce doma se situací „kmenové války“ na Blízkém východě. „Nikdy nerozeznáme náš plný potenciál, pokud naše dvě strany nepřijmou ten samý náhled: žádný vítěz, žádný poražený, pracovat společně.“ Podle Obamy nemůže žádná společnost fungovat, když politické subjekty zaujímají maximalistické pozice. Amerika čelí podobnému hlavolamu ohledně Izraelců a Palestinců. Izraelci jsou existenčně závislí na spojenectví se Spojenými státy, ale nakonec žádný americký prezident nemůže Izrael k něčemu donutit.
„Nemám jak na ně zatlačit…“
Obama v rozhovoru s Friedmanem (teď v létě pro The New York Times) naříkal nad tím, jak na Izrael nemá žádné páky. Pochválil „vynalézavost, energii a vizi židovského národa,“ a vtipkoval, že premiér Netanjahu má vyšší preference, než on sám a konstatuje, že válka v Gaze Netanjahua posílila. A tak, pokud necítí nějaký vnitřní tlak, je těžké ho přimět k provedení některých velmi složitých kompromisů, To je všechno pravda, ale USA se zdráhaly použít ty nástroje, které mají. Abychom byli spravedliví, žádný americký prezident se neodvážil dovést spojenectví s Izraelem až k jeho zhroucení. Tento prezident se ale jeví jako nezúčastněný a slabý.
Něco je ale v této analogii špatně. Začíná to znít jako Obamovo alibi pro neschopnost zvítězit v soupeření dvou stran doma a jeho slabost se zdá být nepřekonatelnou překážkou na Blízkém východě. Ať jsou republikáni jakkoli protivní, americká politika není na úrovni sporu šíitů a sunnitů, Izraelců a Palestinců a ještě méně hnutí ISIL a osvícenství.
To je podle Roberta Kuttnera Obamův paradox. Je jedním z nejlépe informovaných a ohledně zahraniční politiky nejvíc přemýšlivý prezident, jakého kdy Amerika za dlouhou dobu měla, ale jeho hodnocení složitých věcí často vypadá jako nerozhodnost. Žádný prezident nikdy nezíská body tím, že bude přemítat jako Hamlet. V současné zahraničně-politické krizi je málo dobrých možností volby. Obama by potřeboval ke své opatrnosti víc rozhodnosti. S tématem rozhodnosti a také upřímnosti souvisí ještě jedna otázka. Co je vlastně cílem současných „přesných úderů“ n jednotky Islámského státu? Uvažuje o tom ve svém článku v Huffingtonpost profesor Michael Brenner z University of Pittsburgh. Říká, že předně nesmíme zaměňovat účel a ospravedlnění. V úterý večer Obama jasně řekl, že důvodem zásahu proti postupujícím jednotkám ISIL je ochrana Američanů v Irbílu (a implicitně v Kurdistánu). To není úplně přesvědčivé. Logickou alternativou by byla evakuace. „Zřejmě jsou tam ještě jiné cíle, mimo jiné bezprostřední, zabezpečený přístup do vzduchu a podpora zařízení, která jsme jsme vybudovali na letišti a která jsou klíčová pro každou budoucí operaci - včetně podpory Pešmergů, například udržet otevřené své vojenské možnosti; podpořit kurdskou morálku; poslat zprávu IS a jeho spojencům, že jakékoliv budoucí kampaně v tomto směru nebudou procházkou růžovým sadem.“ Prezident o tom nic neřekl, zřejmě kvůli svým obavám, že učiní nějaký skrytý závazek, který nebude schopen splnit.
To znamená, že když zdůraznil strategický význam ochrany Kurdistánu před Islámským státem, vyvstává otázka, zda by tento zájem neměl vyžadovat také pozemní síly - to je krok, který výslovně vyloučil. Stejně tak nespojoval letecké údery s humanitární pomocí pro vysídlené tisíce lidí kolem města Sinjaru, kde žijí příslušníci náboženství jezídů. Opět platí, že v případě, že jde o důležitou záležitost, jaké jsou prostředky vhodné k dosažení cíle?
Proč nepoužít větší sílu?
Proč cílené údery? Brenner píše: „Zřejmě jsme zasáhli jen několik cílů: minometná zařízení, jednu dělostřelecká baterie a malý nákladní konvoj. Mluvčí zdůraznila, že nálety mají být přísně omezené. Proč? Letecká podpora takového rozsahu nemá přímý vliv na nic na zemi. Pokud je to signál pro Islámský stát, tak jaký? Pokud je to myšleno jako obecné varování, má tento minimalismus dvě nevýhody: Mohlo by to vyvolat dojem, že se Spojené státy váhají použít sílu ve větším rozsahu; proto taková hrozba může být znehodnocena a odrazující účinek oslaben. Bude tu mít nějaký efekt šok z útoků? Když byl Taliban postižen vzdušnými údery, rychle se zlomil. Šlo by takto narušit úderné jednotky ISIL? To nikdo neví, ale stojí to za zkoušku.“
Situační logika silně naznačuje, že se pracuje na zastavení protivníka a potom jde o zvrat situace. Kdyby se „chalifát“ usadil jako prvek v tamním geopolitickém prostředí, zhoršilo by to každý jiný problém v oblasti, se kterým se tam Washington potýká. Snižovat v takový okamžik své vojenské schopnosti je překážkou na cestě k cíli. Obama uvedl, že Američané nebudou iráckým vládním letectvem. „Takové jednoznačné prohlášení ale předpokládá, že existuje nějaká funkční náhražka, taková, která bude momentálně k dispozici a bude schopna čelit ohrožením prvního řádu, která se mohou vynořit každý den. Je to typické Obamovo mlžení,“ konstatuje Brenner. Jak se bude Obama rozhodovat? Je tu ještě jedna hranice ta, která rozděluje jeho poradce, jedni ho tlačí k akci a další ho varují před zapletením se do další války.
Je jasné, že Obama ty největší problémy zdědil po předchůdcích. Když ale usilovat o úřad prezidenta, věděl o nich. proto se právem čeká na to, jak svou zemi a další země z potíží vyvede, aspoň tak, jak je to možné a nevznikly potíže další.
