Kolem budoucího českého eurokomisaře (dnes to vypadá na eurokomisařku) probíhá nesmyslná bitva v útrobách vládní koalice. Jak je obvyklé, nakonec místo nás rozhodnou v Bruselu. V současnosti prý chtějí ženu a to by se mohlo „vyhandlovat“ za údajně důležitý post, jenže ten podle všeho už není k mání. Problém je ale někde úplně jinde – Česko lidi do vysokých mezinárodních funkcí buď nemá, a pokud má, často je neumí prosadit.
Není přitom pravda, že malé země a státy střední velikosti (i podle počtu obyvatel, jakým je právě Česká republika), nemají žádnou šanci. Mají. Jen musí nabídnout zajímavé, odborně a jazykově zdatné osobnosti, které jsou ale současně i silnými politickými personami. Nesmí tahat kandidáty z klobouku, jak to vidíme teď (i když ministryni Věře Jourové, o které se hovoří jako o nové eurokomisařce za Česko, klobouky celkem sluší…).
Zde je několik příkladů ze současnosti i nedávné minulosti, že některé země to na rozdíl od nás „umí“.
Na nejvyšší post v EU, za předsedu Evropské komise, byl už zvolen Jean-Claude Juncker z maličkého Lucemburska. Jenže Juncker je bývalý dlouholetý premiér své země a významná evropská politická osobnost (nemluvíme o jeho federalistických pohledech na EU).
O post šéfky Evropské rady (něco, co je jako prezident EU, ale žádný prezident to není) se uchází sociální demokratka a také současná premiérka Helle Thorning-Schmidtová. Ta je z malého Dánska. Této političce se věnuje i nové tištěné vydání Reflexu.
O pozici důležitých postů eurokomisařů v těch dnech bojují také další zástupci menších a středních států. Jejich vlády totiž měly dopředu jasné, co a jak dělat.
Od roku 2009 je generálním tajemníkem NATO Anders Fogh Rasmussen, někdejší předseda vlády Dánského království. Jeho předchůdcem byl Jakob de Hoop Scheffer, exministr zahraničí Nizozemska. A o kom se hovoří jako o dalším možném šéfovi Severoatlantické aliance? O Jensi Stoltenbergovi, premiéru Norska. Ano, je to vyvažování, že zástupci relativně menších zemí mohou stanout v čele podobně prestižní transatlantické organizace. V případě NATO ale existuje i pádný důvod. Stačí se podívat na aktivitu, bojovou připravenost a výdaje na armády v Norsku, Nizozemsku i Dánsku a ihned se ocitáme o několik světelných let od české reality, kde se o všem jen hovoří a hovoří a hovoří.
Pokud chce tedy Česká republika někdy obsadit v Evropské unii či v NATO hodně důležitý a prestižní post, musí se chovat jinak. Nemusí být podlézavá a nemusí být zticha, ale musí být aktivní a musí mít v tomto směru nějakou strategii a taktiku. Zatím vidíme už dvacet let jen hru na náhodu. I proto řešíme pět minut po dvanácté „našeho“ eurokomisaře.
