Když se podíváte na stejnou věc, vidíte vždy něco úplně jiného. Nevěříte? Stačí si přečíst to, jak různí lidé hodnotili některé aspekty návštěvy herce a producenta Mela Gibsona (jeho údajný antisemitismus) a polského exprezidenta Lech Wałęsy na festivalu v Karlových Varech. Nesmyslná politická korektnost se rozhodla zabít velikost obou významných mužů.
Pokud chtěl někdo kdysi vidět v Gibsonově filmu Umučení Krista antisemitismus, tak jej tam asi viděl. Proč ale něco podobného papouškují i lidé, kteří se točí kolem filmu, je záhadou.
Předně: Podívat se uměleckýma očima na konec života Ježíše Krista, největší postavy lidských dějin, byl záslužný Gibsonův čin. Viděl jsem film dvakrát, a pokud v něm převládal antisemitismus, tak jsem viděl úplně jiné dílo. Každý si přece může vykládat evagenlium jinak, podle svého. To, že křesťané mají jiný pohled než judaisté, je zcela v pořádku. Obvinit na základě Umučení Krista Gibsona z antisemitismu je naprostá hloupost – bylo to pouze umělecky jiné ztvárnění historické události. Vždyť ani o Bibli, nejvlivnější knize všech dob, se nedá tvrdit, že vše proběhlo tak, jak je v ní popsáno. Gibson navíc natočil v případě Umučení Krista film, kteří v dnešní, stále více sekularizované, době připomenul (s obrovskou uměleckou licencí) postavu, která z logiky věci musí vyvolávat nejrůznější, i hodně kontroverzní, názory.
Na druhé straně je pohoršení některých filmových kritiček, že někdo Melu Gibsonovi v Karlových Varech při předávání ceny za celoživotní dílo kvůli jeho údajnému antisemitismu netleskal a poslušně se nevztyčil na povel, je směšné. Tak netleskal. No a co? I to je jen názor.
Prezident festivalu Jiří Bartoška a vedení tohoto podniku, totiž neoceňovalo Gibsona-křesťana, ani Gibsona-antisemitu, ale Gibsona-filmového umělce. A dobře udělalo. Připustit v tomto ohledu politickou korektnost by bylo hloupé. Ostatně to by se nemohla promítat polovina amerických filmů, které hýří verbálními narážkami na „negry“ a „židovské vydřiduchy“.
Další díl zabíjející politické korektnosti byla vytvořena z postavy polského hrdiny, exprezidenta Lecha Wałęsa, a jeho srovnávání s Václavem Havlem. Někteří publicisté „objevili“ proč o Wałęsovi nějaký významný film vznikl a o Havlovi ne. Československý vůdce disentu a pozdější český prezident prý nedosáhl v mnohém Wałęsových kvalit. Proboha v čem?
Jak Wałęsa, tak Havel, přece nebyli klasickými politiky, byli to vizionáři (jako jím byl i Ježíš Kristus), kteří se postavili totalitnímu režimu. Jeden elektrikář, druhý intelektuál, ale oba toužili po tom samém – po svobodě pro své národy. Ano, nehodili se v mnohém do doby jasného dělení podle politických stran, ale právě to je důkazem jejich velikosti a významu. Vždyť i Masaryk hodně „přesáhl“ svůj vlastní národ a proto je pro nás tak důležitý.
Polský exprezident byl v posledních desetiletích pod palbou daleko větší kritiky i nenávisti, než Václav Havel. Přesto zůstává pro naše sousedy (vedle papeže Jana Pavla II.) největší postavou polských dějin 20. století. Proto ten film. V Česku je ale Václav Havel buď nekriticky zbožňován, nebo nekriticky haněn. Nic mezi tím. Filmaři se proto bojí píchnout do vosího hnízda a jeho postavě se nevěnují, přineslo by jim to jen kritiku ze všech stran. A do toho se nikomu z Čechů nechce.
Opatrnost a nesmělé vykukování z kouta jsou pro náš národ obvyklé, zatímco Poláci a Američané (i Mel Gibson) jdou rádi a s odhodláním i do kontroverze, do střetu, do zápasu. Politická korektnost pak musí někdy stranou. Takže na „pořádně hustý“ film o Havlovi si ještě počkáme.
