Pražský arcibiskup Dominik Duka bude v sobotu na Konopišti sloužit zádušní mši za Františka Ferdinanda d'Este a jeho ženu Žofii, kteří byli před 100 lety zastřeleni v Sarajevu a jejichž smrt spustila běh světové války.
Sloužit v demokratické republice mši za následníka trůnu, jehož mocnářství pominulo a on se jeho správy nemohl ujmout, může vzbudit jistou pozornost. Jak píše třeba analytik Hospodářských novin Petr Fischer: "Je to zvláštní gesto, neboť není jasné, co má vyjadřovat, symbolizovat. Má-li být zádušní mše výrazem lítosti nad smrtí dvou nevinných lidí, kteří bohužel reprezentovali vládnoucí strukturu, není na tom nic mimořádného; má-li však být výrazem jakési kontinuity dějin, pak je to přinejmenším zvláštní."
Věc je třeba zasadit trochu do kontextu. Předně je třeba vědět, co to znamená "sloužit za někoho mši". Mše je pro katolíky v tomto případě v podstatě přímluvná modlitba za zemřelého. Katolíci věří, že člověk je po smrti buď spasen, nebo zatracen, obrazně se tomu říká nebe a peklo, i když tím nikdo nemyslí doslova vesmír nebo hluboké geologické vrstvy planety. Jsou to prostě stavy mimo čas a prostor, které se obtížně popisují jinak, než pomocí různých metafor. O nikom není řečeno, že je skutečně v pekle, je to dáno jako možnost, možná je, možná není, jen prostě může být. Pokud je spasen, jde do nebe rovnou, pokud je světec, pokud na tom není úplně zle, ale ještě mu něco zbývá, trpí v mezistavu zvaném očistec. Nikdo tomu nemusí věřit, ale psychologicky vzato každý přemýšlivý člověk ví, že ve svém životě prožil stavy, které by se daly nazvat jako nebe, očistec a peklo, takže aspoň tak tuší, o co jde.Sloužit za někoho mši znamená, že se jedinci v očistci má ulevit, asi jako se uleví člověku ve výkonu trestu, když mu někdo píše dopisy a posílá mu balíčky. Tolik tedy pokud jde o následníka trůnu a jeho manželku. Mše se už po staletí slouží i za Karla IV. a další osobnosti, u kterých nepochybujeme o tom, že to myslely dobře, jen nevíme, jestli to taky dobře všechno udělaly.
O obnovu monarchie nejde
Dalším bodem je, že taková bohoslužba je symbolický akt. Těžko očekávat, že by kardinál Duka chtěl restaurovat habsburskou monarchii. I kdyby chtěl, je jasné, že se to nepovede. Může to být také výraz jistých sympatií k tomu, čemu spisovatel Stefan Zweig říkal "svět včerejška" a v Cimrmanovi se o tom mluví jako o tom "světě před tou velkou válkou", který už není. Svět stability, kdy důstojníci byli důstojní, panovník panoval, školy učily a úředníci byli přesní a pilní. Na ten svět můžeme pohlížet s nostalgií, aniž bychom zapomínali, že mnoho důstojných mužů pak zcela zbytečně poslalo na smrt mnoho milionů jiných mužů, čili že to zpackali, jak jen mohli a tím to všechno zkompromitovali. Církev bude mít vždycky jistý sklon k nostalgii po minulosti, pokud to zrovna nebude doba císaře Diokleciána nebo Klementa Gottwalda.
Doba slavností Božího Těla a krásných poutí a plných tříd dětí na náboženství a vůně lilií a kadidla. Jenže každý ví, že tohle už se nevrátí, tak jako se nevrátí středověk a baroko, protože nikdy se nic nevrátí, leda nějaké pohromy a ty budou také vypadat jinak. Nostalgie je ale legitimní pocit, ukazuje naši nespokojenost nad tím, jak vypadá současnost a vede k tomu, že lidé mohou jinak udělat budoucnost.
V každém případě je to tak, že církev se modlí a slouží mše za úplně všechny mrtvé, následník nebo nenásledník, to je jedno. Vznešené tituly si vezmou červi. K čemu by taky v nebi byli. Nechť následník i se svou paní odpočívá v pokoji.
