První rozumný záměr ministra financí Andreje Babiše sebrat odborářům neoprávněné daňové výhody zhasnul dříve, než stačil vůbec vstoupit do řádné diskuse. Chvályhodná snaha Nečasovy vlády seškrtat alespoň některé výjimky, která měla z daňových předpisů do reality vstoupit již příští rok, tak dostala na frak. Babiš, jak už bývá jeho zvykem, cosi vystřelil, a než se den se dnem sešel, stáhnul ocas mezi nohy.
Svým způsobem je to logické, a současný ministr financí by měl být vlastně odborům vděčný. Byly to právě odbory, které de facto otevřely cestu jako je Andrej Babiš k vládnímu korytu, když byly ochotny ve svém čele akceptovat tátu pracujícího lidu Richarda Falbra, coby příslušníka stejné zločinecké organizace, jíž se kdysi zaprodal dnešní vicepremiér. Tím jako první otevřely stavidla morální zvrhlosti, kterou je rehabilitace estébáků ve veřejném prostoru.
Nerovnost před zákonem
Nejde ale o pouze o motivy Babišova názorového veletoče, ani o samotnou výši daňového zvýhodnění. Podle již odtroubeného znění návrhu novely daně z příjmu z dílny Ministerstva financí stát měl mimo jiné zrušit lidem možnost odečíst si z daní roční příspěvek odborovým organizacím, který nyní činí až zhruba 3000 korun. Při odečtení nejvyššího příspěvku si mohou lidé snížit daně o 450 korun. Návrh by tak znamenal mírné zvýšení daní asi pro 570 000 lidí, přičemž stát by tak ušetřil zhruba 60 miliónů korun ročně.
Podstatné je, že každá taková daňová výhoda je sama o sobě nemorální, protože zakládá nerovnost před zákonem. Každá zvýhodněná skupina má protipól v oné většině, která z důvodů, že není zajímavá z hlediska politické korupce, na tyto skupiny doplácí. A je jedno, zda jde o odboráře, ajznboňáky, policisty či budovatele světlých zítřků skrze svá obydlí. Je jedním z největších hříchů bývalých pravicových vlád, že nedokázaly najít odvahu s touto nespravedlností udělat něco systémově.
Jestliže novopečený šéf Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS) Josef Středula žongluje daňovými odpočty pro zaměstnavatele, řešením by mělo být zrušení obou výjimek.
I když čistě z pragmatického pohledu na celou věc dávají daňové výhody pro zaměstnavatele větší logiku. Zaměstnavatelé totiž odvádějí celospolečensky prospěšnou činnost, tím, že dávají lidem práci. Oproti tomu odbory jsou dnes ekonomicky prospěšné asi jako veš v kožichu, a jejich odborná erudovanost je kdesi na úrovni vousatých věrozvěstů komunistického pekla na Zemi. Právě od éry zmíněného Falbra se staly nátlakovou, extrémistickou a vyděračskou organizací, která blokuje jakékoli smysluplné reformy, a to i za cenu organizování pouličních virválů a různých monstrakcí, v nichž si bossové berou za rukojmí nezúčastněné občany. Jejich některé kroky tím pádem nemají daleko k jakémusi soft terorismu svého druhu.
Navíc namísto regulérního postavení sociálního partnera se z odborů stalo pseudopolitické uskupení, z něhož se rekrutují kádrové rezervy Lidového domu, přičemž platí, že čím větší křikloun, tím větší má čáku na teplé hnízdečko v náruči ČSSD. Přesně podle hesla „lepší drzé čelo než poplužní dvůr.“
Naděje vzaly za své
Bezskrupulózní hájení vlastních kšeftů a mocenského postavení bossům odborů nebrání v drzosti, s jakou si zároveň osobují v mistrování toho, jak by měla vláda naložit v konečném řešení s ostatními sociálními skupinami, především s živnostníky. Místo snahy snižovat daňové zatížení všem, tedy i svým členům, volí snahu decimovat i je, jako jedinou část občanů, kteří od vlády chtějí jenom, aby je nechala na pokoji. To ostatně dokládají i další Středulovy výroky, podle nichž se s Babišem bavili o zdanění osob samostatně výdělečně činných, o otázce plátců DPH, či o zdanění právnických osob.
Není divu, že živnostníkům už došla trpělivost, a že sami hodlají ustanovit vlastní odborový svaz, který by měl nárok na stejné extrabuřty jako ostatní odboráři.
Naděje na spravedlivou daňovou politiku tak spolu s Babišovým halali berou za své, přesto jak se říká, právě naděje umírá jako poslední.
Ještě za Rusnokovy vlády činila díra do státního rozpočtu kvůli odborářským příspěvkům okolo sedmdesáti pěti miliónů korun, po roce je to již o patnáct méně. Celková výše zvýhodnění tak kopíruje postupné hlasování nohama, což nejlépe ukazuje, jak hodnotí odborářskou činnost sami občané, tedy ti, jejichž jménem se bossové tak zaštiťují. Snad se jednou dožijeme dne, kdy daňové zvýhodnění bude stejně marginální jako členská základna, a doufejme, jako bude zároveň i vliv odborů na celospolečenské a politické procesy.
