STANISLAV DRAHNÝ: Patříte na Východ, nebo na Západ? | Reflex.cz
reklama
nahoru

STANISLAV DRAHNÝ: Patříte na Východ, nebo na Západ?

STANISLAV DRAHNÝ9. května 2014 • 12:00
STANISLAV DRAHNÝ: Patříte na Východ, nebo na Západ?
východ západ
• foto: 
fotomontáž Jan Ignác Říha / Profimedia.cz

Dovedou Češi čelit ruskému tažení na Západ? Nebo pořádky, o jejichž nastolení usiluje prezident Putin ve sféře svého vlivu, přivítají, protože jsou jim blízké a považují je za správné? Naše země stojí historicky na rozhraní dvou mentalit a světů – západního a druhého, východního, byzantského. Přinášíme článek našeho zemřelého kolegy Stanislava Drahného, který vyšel letos 13. 3. v tištěné verzi Reflexu.

reklama

Události na Ukrajině se nás týkají mnohem více, než se na první pohled může zdát. A nejen proto, že se jedná o nejsilnější otřes evropského politického uspořádání od devadesátých let, kdy se definitivně rozpadla Jugoslávie a Sovětský svaz.

Rusko se nikterak netají tím, že považuje Ukrajinu za součást své vlivové zóny. I poslední politickou krizi akceleroval ruský nátlak, jenž vedl k odmítnutí smlouvy s Evropskou unií. Ukrajina přitom nevystupuje vůbec jako celistvá země, západ a východ mají rozdílné názory na její směřování.

To vše je známo a potvrzuje to nejen chování většiny obyvatel na Krymu, ale také poslední události v Doněcku nebo Charkově, které fakticky ovládly proruské síly. Popsány byly i historické příčiny takového rozdělení. Západní část dnešní Ukrajiny patřila k Rakousku-Uhersku (většina k Rakousku, jižní část, včetně Podkarpatské Rusi, k Uhrám). Po první světové válce pak tyto oblasti připadly většinou Polsku, část Československu a Rumunsku. Proto mají západní oblasti dodnes silné kulturní vazby na střední Evropu.

Východní část země byla historicky spjata s Ruskem. Po první světové válce se stala součástí Sovětského svazu. Počátkem třicátých let odsud nechal Stalin odvézt potraviny a vyhlásil mimořádný stav, „zařídil“ tak jeden z největších hladomorů v lidské historii. Podle nejčastěji uváděných odhadů zemřelo pět až sedm miliónů Ukrajinců. Jejich místa na východě do značné míry zaplnili Moskvě loajálnější Rusové.

Tuto historickou zátěž si Ukrajina nese dodnes. Prvním řešením, jež každého napadne, je rozdělení země na dvě části. Co by se však s rozdělenou Ukrajinou nejspíš stalo? Východní část by se skoro jistě připojila k Rusku. Možná zprvu nikoliv oficiálně, ale fakticky zcela jistě. Ani pozice západní Ukrajiny by po osamostatnění nebyla nijak růžová. Západ je totiž zřetelně chudší oblastí a zůstal by odkázaný na pomoc z Evropské unie, popřípadě – pokud přihlédneme k fatální neochotě Bruselu ke skutečné finanční a materiální oběti – na pomoc Ruska. A Rusové rozhodně neposkytují peníze a zboží nezištně a bez postranních úmyslů.

Rozpadem Ukrajiny by tak nejvíce získalo Rusko. Ostatně rozdělování sousedních států je oblíbená imperiální taktika (nejen) Rusů. Do vlivu Moskvy by se přímo poddala bohatší část země a ta chudší, západní, by mu pravděpodobně nakonec také neunikla. Naděje, že by tak mezi EU a Ruskem zůstal i po rozdělení Ukrajiny alespoň jeden – byť menší – stát, je v tomto ohledu trochu naivní.

Dvě Evropy

Co by znamenalo připojení Ukrajiny (nebo Ukrajin) k Rusku pro Českou republiku? Minimálně to, že se ruská moc opět objeví ve střední Evropě, konkrétně na polských a slovenských hranicích. Cílem české stejně jako evropské politiky by mělo být tomu zabránit. V geopolitické vlivové sféře Moskvy je totiž nejen Ukrajina, ale i Česká republika. Ta se momentálně nalézá v pozici, kdy její směřování do východní poloviny kontinentu není nezvratné. Jinými slovy, lze ho zastavit. Jenomže faktorem, který nás žene na Východ, není jen mocná vůle Ruska získat do svého vlivu všechny státy, o nichž jsou v Moskvě přesvědčeni, že je důležité ovládat jejich rozhodování, ale také změny, jež během posledních necelých sto let Česko kulturně a sociologicky posunuly na Východ.

Od doby první republiky se totiž změnily názory Čechů i jejich zvyky. Došlo ke změně tzv. memů, tedy kulturní obdoby biologických genů.

Memy přecházejí z rodičů na potomky, ale člověk je získává také komunikací s nepříbuzenským okolím. Na rozdíl od genů se předávají pouze sociální cestou. To však neznamená, že nejsou pevné a stabilní. Memem je například náboženství (či „vědecký světonázor“, chcete-li), kulturní zvyklosti i něco, čemu bychom mohli říkat „národní povaha“.

Výzkumy sociologů a kulturních antropologů ukazují, že tyto memy jsou mnohem stabilnější a trvanlivější, než by se mohlo na pohled zdát. Spojují a odlišují rodiny, národy i celé civilizační okruhy. Zdá se, že náš kontinent dělí na dvě části. Hranice přitom prochází právě Českou republikou.

Přišel na to v šedesátých letech minulého století britský sociolog českého původu John Hajnal, když zkoumal rodinné zvyklosti. Zaznamenal v Evropě dva převažující typy rodin. V prvním partneři vstupovali do manželství starší a obvykle odcházeli od svých rodičů a zakládali samostatné domácnosti. Také se jim rodilo méně dětí. Ve druhém typu se vdávali a ženili lidé v mladším věku, měli více dětí a obvykle žili v domácnosti s dalšími příbuznými, nejčastěji z manželovy strany. Hlavou této rodiny bývá nejstarší muž.

Překvapivé je, že mezi převažujícím výskytem těchto rodinných modelů vede poměrně ostrá hranice. Hajnal ji ve své první práci načrtl jako spojnici mezi italským Terstem a ruským Petrohradem. Na severozápad od ní převládají rodiny prvního typu, jihovýchodně pak druhého. Později on i další výzkumníci tuto hranici dále upřesňovali. Ukázalo se například, že „jihovýchodní“ typ rodiny převažuje i v Irsku, na Sicílii nebo na jihozápadě Španělska a Portugalska.

Tyto dva rozdílné přístupy k manželství a rodině můžeme vysledovat až do 16. století, tedy k nejstarším dochovaným matrikám. Zvyklosti z rodiny mají obrovskou setrvačnost. Momentální situace – dokonce třeba i několik generací trvající přesídlení rodiny do jiné části Evropy – na ně nemá velký vliv.
Brzy se také ukázalo, že Hajnalem načrtnutá přímka dělí lidské kulturní zvyklosti nejen v záležitostech rodiny. Je totiž možné, a dokonce je to velmi pravděpodobné, že se tyto vzorce rodinného chování přenášejí i do politiky.

Česko na rozcestí

České země se vždy nacházely na samotném rozhraní těchto dvou evropských světonázorů, říkejme jim západní a byzantský. Po staletí však zůstávaly v západní části. Tak tomu bylo až do 20. století. Poté přišly neblahé změny. Tou největší byl odsun tří miliónů českých Němců, kteří svým životním stylem patřili pevně do západní části našeho kontinentu, a jejich nahrazení obyvateli z východní poloviny Československa. Tedy lidmi, kteří vyrostli v rodinách východního typu a tento rodinný a zvykový model si i se svou kulturou přinesli do nových domovů.

Po této totální změně sociálního složení obyvatelstva v českém pohraničí následovalo čtyřicet let pod vládou komunistické strany s bezprostředním ruským vlivem. Vytvořením železné opony došlo k násilnému přetržení česko-(západo)evropských vazeb, statisíce Čechů a Moravanů emigrovaly na Západ. Chtělo by se říci: Bez náhrady.

Výsledkem je nárůst české populace vyznávající strategii fungující na východ od Hajnalovy linie, a naopak úbytek lidí se zafixovaným západním modelem chování. Naše setrvání v hodnotách západní civilizace je tak po mnoha staletích ohroženo.

Tomuto – zdá se takřka nezvratnému – vývoji by mohlo zabránit snad jedině to, kdyby se čeští politikové dokázali shodnout, co je českým národním zájmem. Druhou nadějí pro prozápadně orientované Čechy je pak aktivní a pevná Evropská unie. Oboje se, bohužel, jeví stejně nepravděpodobné jako přistání létajících talířů.

Proč volí Morava jinak než Čechy?

To, že české země leží přesně na hranici pomyslné Hajnalovy linie, má někdy i praktické důsledky. Lze tím například vysvětlit, proč tak často volí východní část České republiky, respektive Sudety, jinak než západ republiky. Ukázkovým příkladem jsou prezidentské volby. (U parlamentních voleb je situace o něco složitější, protože ve hře je mnohem více kandidátů a politických stran, i tak ale – pokud analyzujeme výsledky – dochází k podobnému jevu.)

Důležitým rozdílem mezi rodinou západního a východního typu, jak ho John Hajnal definoval, je, že lidé žijící na jihovýchod od Hajnalovy linie jsou častěji zvyklí žít v rodinách s dominantním patriarchou. Snad proto jim lépe konvenují i politici s výrazně „alfa samčím“ charismatem. V nedávné historii jich proto v oblasti (východní) střední Evropy najdeme celou řadu. Takovým patriarchálně rozhodným typem je nesporně i Miloš Zeman.

Ve střední Evropě také do „čistoty“ Hajnalovy linie zasáhla druhá světová válka a mohutné přesuny obyvatelstva, jež během ní a po jejím konci následovaly. Rodinné zvyklosti si totiž každý přenáší s sebou i na území, na které se stěhuje, neboť jde o záležitosti, jež mají obrovskou setrvačnost.
Transfery obyvatelstva lze vysvětlit vynikající výsledky Miloše Zemana na Ostravsku a v severozápadních Čechách, tedy v oblastech, které leží západně od Hajnalovy linie. Na sever Moravy se v zájmu budování průmyslu přesunulo za první republiky, ale hlavně po druhé světové válce mnoho lidí z východní části Československa, kteří si s sebou přinesli rodinný a zvykový model.

Podobně se dá vysvětlit i Zemanův úspěch v Ústeckém a Karlovarském kraji. Také sem, do bývalých Sudet, se po druhé světové válce a odsunu tří miliónů Němců nastěhovali převážně lidé z východu. Při pohledu na mapu výsledků prezidentských voleb tak můžeme – v podstatě přesně – rozpoznat ­oblasti, v nichž žijí nepřetržitě etničtí Češi.

Co říkají geny?

O pozici Čechů a Moravanů na pomezí západní a východní Evropy hovoří nejen memy, ale také geny, tedy genetické složení obyvatel. Průzkumy mutací mužského chromozomu Y ukazují, že „slovanská“ haploskupina R1a, jež je obvyklá u Východoevropanů a zasahuje až do Indie, se v Česku vyskytuje u třiceti čtyř procent mužů. Ještě více Čechů (necelých 36 procent) má ovšem západoevropskou skupinu R1b. Tato mutace se nejvíce vyskytuje v Anglii, Španělsku nebo Francii.

Tomu, že jako Češi máme blízko k obyvatelům západu Evropy, napovídá i poměrně častý výskyt mutace, která způsobuje onemocnění cystickou fibrózou. Podobně se tato mutace nalézá v Rakousku a v keltských oblastech: Walesu, Skotsku, Irsku a Bretani. Lze proto s jistotou říci, že v našich tělech kolují často i geny starých Keltů.



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama