Šéfredaktor Babišových Lidových novin István Léko píše v LN, že legitimita, s níž bude v Maďarsku i další čtyři roky vládnout Maďarský občanský svaz (Fidesz), je v Evropě unikátní. Unikátnost maďarské situace má ovšem i své stinné stránky.
V českých novinách je tradičním zvykem proti Maďarsku a Orbánovi štvát a stejná atmosféra vládla i za Schwarzenberga na ministerstvu zahraničí. Na Orbánově velkém vítězství (tedy tom v pořadí druhém, v předposledních volbách) jistě mnoho legitimního bylo: někdejší socialistická převaha plynula z toho, že na přelomu osmdesátých a devadesátých let, zatímco maďarští vlastenci a intelektuálové byli zaměstnáni úsilím o vytvoření nového politického systému, se socialisté realisticky soustředili na přežití a ve stínu politické reformy využili svých pozic z kádárovské minulosti a potichu si zprivatizovali do vlastních kapes nemalou část maďarského hospodářství.
Nástupnická strana maďarského disentu, SZDSZ, prokázala zase podobnou neživotnost jako u nás různé havlovské klony a nezbylo jí než se jako parazit přilepit na socialisty. Vznikly dva politické tábory, mezi nimiž panovala a dodnes panuje nenávist snad ještě větší než u nás kdysi mezi sociálními demokraty a Nečasovou koalicí.
Mimo jiné i proto byla ve volbách v roce 2010 opozice marginalizována stejně, ne-li o fous více než teď u nás. A neměla pak v minulých čtyřech letech nic lepšího na práci než Maďarsko soustavně denuncovat v Bruselu, což činila s obdivuhodnou zavilostí a občasnými úspěchy (něco podobného ostatně u nás kdysi, za opoziční smlouvy, dělala i Unie svobody). Protože indolenti z Bruselu jako obvykle naletěli, zkalilo to posléze i vztahy Orbánovy vlády s EU a vztah maďarské veřejnosti k Unii. A přivedlo to Orbána k tomu, aby, jak říká exprezident Klaus, „hrál ruskou kartu“. To se samozřejmě nikdy a za žádných okolností dělat nemá.
Maďarsko (a Orbán) mají ovšem do budoucna velký problém: za prvé, je naprosto neblahé, když má v nějaké zemi déle než jedno období ústavní většinu jedno uskupení, prakticky jediná strana (v Maďarsku vládne volební koalice, její zcela podstatnou částí je Fidesz). Ústavní většina je od toho, aby se na některých podstatných věcech musela dohodnout koalice i opozice. Když se na některých podstatných věcech nejsou koalice a opozice dlouhodobě schopny dohodnout, pak je mi líto, ale systém, který v té zemi vládne, není žádná demokracie. A vždycky za to můžou rukou společnou a nerozdílnou všichni zúčastnění. To platí úplně stejně jak pro nynější ČR, tak pro nynější Maďarsko, obě země jsou ve stejné šlamastice. V Maďarsku je problém o to větší, že má jen jednokomorový parlament, dosažení ústavní většiny je o to jednodušší a její zvrácení o to těžší.
Za druhé: úpravy volebního zákona a snížení počtu poslanců jsou účelové: posilují váhu vládnoucí strany, umožňují jí snadnější přežití a uchování moci na přechodu z jednoho volebního období do druhého. Snížení počtu poslanců z 386 na 199 by se českému pozorovateli mohlo jevit jako ústup od megalomanie k přiměřenosti (Maďarsko má zhruba stejně obyvatel jako ČR), ale není tomu tak: podstatné je, že u nás máme kromě PS ještě Senát, sice s omezenými pravomocemi, ale přesto v rozhodujících věcech významný. Proto by přiměřený počet poslanců v maďarském parlamentu byl per analogiam s ČR 250–280. A změnil se taky volební zákon. Maďarský volební systém byl a je složitější než u nás, zjednodušeně řečeno: každý volič má dva hlasy, jeden dává stranické kandidátce, druhý svému kandidátovi v jednomandátovém obvodu v místě svého bydliště.
Od minulých voleb se změnily volby v jednomandátových obvodech: jednak je obvodů víc, takže se tak volí relativně víc poslanců (106 ze 199), jednak volby jsou na rozdíl od minulosti jednokolové: zatímco dřív, pokud v prvním kole nikdo nedostal přes 50 %, postoupili do druhého kola všichni, kteří v prvním dostali alespoň 15 % hlasů, a přinejmenším tři (pokud na 15 % nedosáhlo dost kandidátů), načež v druhém kole pak rozhodovala poměrná většina, nyní je volba jednokolová a rozhoduje poměrná většina: to je dosti brutální zásah do volebního systému ve prospěch silných stran, a to zejména tam, kde je jako nyní v Maďarsku ta silná strana jen jedna. Fideszu se tedy podařilo dosáhnout něčeho trochu podobného, oč kdysi u nás marně usilovali Klaus se Zemanem v době opoziční smlouvy.
Volební vítězství tohoto typu je ovšem velmi dvojsečné: protože systém zůstává přese vše otevřen změně na vedoucí pozici, střídání na vedoucí pozici se tím nelikviduje, jen se odsouvá pád silného vítěze do budoucna – s tím, že pak bude, jako vše odsunuté, o to drtivější. A dále a především, neobyčejně se zvyšuje míra nenávisti mezi oběma tábory ve společnosti. Smyslem demokratické politiky je ovšem odbourávání nenávisti. Postkomunistické země jsou příliš zasaženy východním vlivem, který se tu uplatňoval po roce 1945 přes půl století. Češi a Maďaři jsou si v této věci podobnější, než si myslí. A měli by s tím jedni i druzí něco dělat.
Více textů autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
