BOHUMIL DOLEŽAL: Ukrajinská krize, střední Evropa, Česko | Reflex.cz
reklama
nahoru

BOHUMIL DOLEŽAL: Ukrajinská krize, střední Evropa, Česko

Bohumil Doležal10. března 2014 • 15:00
BOHUMIL DOLEŽAL: Ukrajinská krize, střední Evropa, Česko
Bohuslav Sobotka
• foto: 
ČTK

Regionální krize východoevropského geopolitického prostoru přišla pro Českou republiku v tom nejnepříhodnějším okamžiku. Jak vypadá v této chvíli vnitropolitická situace v ČR?

reklama

To, co se nyní děje na Ukrajině, výrazně převyšuje všechny dosavadní disharmonie mezi Ruskem a jeho blízkými i vzdálenými západními sousedy. Ne snad, že by hrozila válka. Ale ruská supervelmoc se po čtvrtstoletém útlumu probudila k plnému životu. Je to svým způsobem přirozené. A svým způsobem, i když o něco méně, je také přirozené, že podobně jako Německo po válečné porážce v roce 1918 i Rusko opět šilhá po územích, která muselo na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století vyklidit. Je to pro ně o to snadnější, že na západ od něho nevzniklo nic příliš konsolidovaného, spíš jakási rozsáhlá a více či méně dezorganizovaná země nikoho, přitažlivá svou relativní bezbranností. A nedělejme si iluze, že země nikoho končí na hranicích EU a NATO. Stav obou těchto institucí není v současné době příliš povzbudivý. Dále: baltské země jsou velmi zranitelné svou zeměpisnou polohou i přítomností poměrně silných ruských národních menšin, jež mají jakýsi důvod k nespokojenosti (stejně jako ho měli Němci v předválečné ČSR). A Česká republika, Slovensko a Maďarsko jsou politicky málo konsolidované a politické strany jsou tam v soustavném pokušení využívat ruský vliv k posílení své pozice vůči oponentům doma, případně i vůči Bruselu či sobě navzájem. Přitom v případě těchto tří zemí jde o geopoliticky mimořádně významné území, které musí Rusko přitahovat jako lehkomyslná panna notorického chlípníka.

Regionální krize přišla pro Českou republiku v tom nejnepříhodnějším okamžiku, v období, kdy česká společnost zabředla do hlubokého politického marasmu.

Především se úplně rozložil český politický systém. Česká „pravice“ projevovala už od roku 2006 poměrně velkou zavilost v zoufalém držení neudržitelných pozic. Hned na sklonku roku 2006 to přitom bylo úplně nepochopitelné: Mirek Topolánek měl celkem dobrou šanci projevit se jako demokrat a říci si v situaci politického patu o důvěru veřejnosti, již by byl s největší pravděpodobností dostal. Místo toho se spolehl na vrabce v hrsti, dva přeběhlíky, které mu navíc opatřil nynější prezident. Toto vládnutí skončilo během tří let v písku. Petr Nečas se nalézal v situaci o hodně obtížnější, nicméně kdyby byl v okamžiku, kdy se Věci veřejné projevily jako totálně nespolehlivý partner, uznal svou porážku, místo aby se vystavil nestydatému politickému vydírání ze všech možných stran, byl by sobě i České republice ušetřil spoustu nepříjemností.

ČSSD, demokratická levice, čelila počínaje podzimem roku 2010 čím dál tím většímu pokušení. Nečasova vláda neustále balancovala nad propastí nebytí, zároveň však nebylo možné ji formálně legitimním způsobem v Poslanecké sněmovně svrhnout. Sociální demokraté se proto pokusili přenést politický boj na ulici, mezi nedefinovaná anarchistická hnutí typu Holešovské výzvy, ProAlt, Vraťte nám stát a jak se všechna jmenovala, s využitím recyklovaných normalizačních odborů a samozřejmě KSČM. Byli přesvědčeni, že revoluční vlnu, kterou se jim takto podařilo zvednout, využijí ke svržení svých politických oponentů a poté ukočírují. Tak se jim nejprve podařilo přispět k volbě Miloše Zemana prezidentem, v létě 2013 mu pomohli konsolidovat jeho pozici a nakonec v říjnu minulého roku nechtíce dotlačili k faktickému volebnímu vítězství nezdařilejší plod revoluční vlny, již vzedmuli, Andreje Babiše.

Demokratické strany si navíc touto dosti indolentní politikou do budoucna skoro uzavřely možnost spolupracovat na obraně demokracie před marasmem, na němž se předtím samy podepsaly. Je třeba zdůraznit, že přesto je jejich spolupráce pořád ještě možná, ba dokonce nutná. Komunální volby v kraji Praha jsou velkou a snad taky poslední příležitostí. Spolupráce je ovšem zároveň krajně obtížná: jak to udělat, aby ty strany neztratily věrohodnost pro voliče? Tento problém naštěstí politický komentátor řešit nemusí.

Další podstatná věc je úplný rozvrat mediální sféry, provázený poměrně velkou demoralizací lidí, kteří v ní pracují. Nejde jen o Babišův zábor (útěk novinářů z něho nebyl v drtivé většině případů provázen nějakým artikulovaným sdělením, proč odcházejí) a o pracovníky veřejnoprávních médií (viz směšná petice v ČT, k níž se petenti až na výjimky báli veřejně přihlásit), ale především o podivné chování představitelů posthavlovské žurnalistiky z Bakalova mediálního impéria. A zase, nejde tu o ty, kteří se přímo a zjevně nechali Babišem koupit, nýbrž o média s aureolou svatouškovství a žurnalistické objektivity, jako je Respekt. Dávají tam (např. Jan Macháček) najevo spokojenost nad tím, že v podzimních volbách uspělo Babišovo ANO, protože by jinak vládl Zeman s haškovskou ČSSD a komunisty (jsou si opravdu tak jisti, že současný stav je lepší? Není náhodou stejný?.) Ve skutečnosti prý česká parlamentní demokracie projevila svou zralost a vyspělost, protože dokázala postavit hráz nepatřičným mocenským ambicím Miloše Zemana. Jak málo těm lidem stačí ke spokojenosti! Ve skutečnosti jen pomáhají vyhánět Zemana Babišem, čerta belzebubem. A Zeman přitom zůstává, jen k němu navíc přibyl Babiš. Čeští novináři vykazují zcela všeobecně nedostatek aspoň základní solidarity v situaci, kdy jsou monopolizací mediálního vlastnictví ohroženy takové hodnoty, jako je svoboda projevu (je mi líto, ale tiché, neformální souručenství babišovců a bakalovců je jakýsi virtuální kartel).

Jak je však vůbec možné něco na první pohled tak neskutečného, jako je neformální solidarita mezi vyznavači Pravdy a Lásky a dejme tomu pragmatiky, kteří se pokoušejí změnit demokratický stát v monopolní firmu?

Čeští intelektuálové z havlovského křídla disentu (existovaly ovšem i disidentské skupiny jinak orientované, především Mandlerova Demokratická iniciativa, k níž jsem měl čest patřit) vstupovali do svobody, která se v listopadu 1989 nečekaně otevřela, poznamenáni hlubokou frustrací. Byli přesvědčeni, že v roce 1977 a v následujících letech je česká veřejnost, jež předtím údajně uzavřela jakousi nepsanou smlouvu s Husákem o toleranci režimu (výklad velmi přitažený za vlasy), nechala ze zbabělosti na holičkách a že oni, protože jako jediní vytrvali v obhajobě lidských práv v duchu OSN, mají teď nepochybný morální nárok selhavší společnosti vládnout. Formální demokratické zvyklosti (např. volby) jsou tomuto nároku podřízeny. To vedlo k politice cynické mocenské manipulace a nemístné spolupráce s různými představiteli předlistopadového režimu. Nikoho z nich nenapadlo se ptát, zda politický program, který před českou veřejnost na konci sedmdesátých let předestřeli – odchod „zelinářů“ do života v pravdě v disidentské „paralelní polis“ –, neměl jako takový náhodou naprosto zásadní nedostatky. Své přesvědčení o bytostném dluhu, jejž k nim česká veřejnost má, dávali přitom po listopadovém převratu lidem navíc ještě nemotorně a neomaleně najevo. S něčím podobným se samozřejmě svobodné volby vyhrát nedají, a tak se stali snadnou kořistí Václava Klause. Nedostatek sebereflexe tyto lidi provázel a provází až dodnes. Proto mimo jiné nikdy nebyli schopni dát dohromady nějaký aspoň trochu konzistentní politický útvar. Na nesmělé pokusy politiků, jako byli postupně Vladimír Špidla, Mirek Topolánek a Petr Nečas, přemostit propast mezi „havlisty“ a zbytkem české společnosti nedokázali pořádně zareagovat, a tak i jejich vinou (jistěže nejen jejich vinou) zeje v české společnosti od počátku otevřená rána uprostřed demokratického tábora a činí jej zranitelným. Dnešní bezděčná i vědomá spolupráce řady těchto lidí s babišovci tak – jistě nechtíc – přispívá k probíhajícímu úpadku svobodné žurnalistiky. A to činí českou společnost a Českou republiku v nadcházejících zkouškách ještě bezbrannější, než byly doposud.

Nejde mi o to, číst českým politikům a českým novinářům levity. Jde mi o to, že každá politika a každá veřejná činnost by měly být postaveny na kritické revizi toho, co jsme v minulosti učinili. U českých intelektuálů (žurnalisté i politici jsou taky intelektuálové, i když na první pohled to někdy tak nevypadá) je něco podobného dosud velmi vzácné. To, co v reakci na události posledních dvou let dokázali společně vyprodukovat, je hloupá a nestydatá ideologie nechumelismu: nepodléhejme panice, nic strašného se neděje, demokracie pokračuje, nanejvýš se uplatňují „trendy“ rozšířené všude ve světě, takže máme alibi. Trendy sem, trendy tam: je třeba vycházet z toho, co se děje u nás, protože to je naše věc, na tom můžeme něco změnit. Za prvé, máme velký malér, měli bychom s ním něco dělat a je pořád ještě v našich silách s ním něco dělat. A za druhé, abychom toho byli schopni, musíme si napřed uvědomit naše chyby a naše selhání. Pokusme se prosím společně o obojí.

Více textů autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.





Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama