Povolme řízený doping. Vždyť víme, co tělu škodí, a co ne | Reflex.cz
reklama
nahoru

Povolme řízený doping. Vždyť víme, co tělu škodí, a co ne

David Černý7. března 2014 • 12:00
Povolme řízený doping. Vždyť víme, co tělu škodí, a co ne
Doping Fair Play
• foto: 
CSFD.cz

Do českých kin právě vstoupil film, který popisuje problémy dopingu v dobách komunismu. Také olympiáda v Soči nebyla ušetřena několika dopingových skandálů. A pak se ještě vynořily spekulace, že ruští sportovci inhalovali vzácný plyn xenon. Ten by měl podporovat tvorbu hormonu erytropoetinu (EPO), jenž zvyšuje výkonnost a je na seznamu zakázaných látek. Je ale doping ve sportu skutečně tak špatný?

reklama

Doping doprovází organizovaná sportovní klání od samých počátků, už starověcí sportovci žvýkali rostliny nebo jedli houby, které měly zvyšovat jejich výkonnost. Od dob prvních olympijských klání uběhlo hodně času a s pokroky moderní vědy se radikálně mění a zvyšují i možnosti dopingu. První seznam zakázaných látek z pera Mezinárodního olympijského výboru pochází z roku 1963, testování sportovců se poprvé uskutečnilo na olympijských hrách v Tokiu o rok později. Světová protidopingová agentura (WADA) byla založena v roce 1999 a její doporučení přijaly jako základ pro boj s dopingem všechny velké sportovní organizace a 73 států v roce 2003. Přesto se počet sportovců s pozitivním dopingovým testem pohybuje mezi 1,5 až 2,5 procenta a naskýtá se otázka, zda je vůbec možné bez nějaké formy dopingu podávat extrémní sportovní výkony, jež se dnes od sportovců očekávají.

Možnosti dopingu narůstají

Mimořádně náročným sportem je například cyklistika, kterou si většina z nás spojuje především s Tour de France. Už od prvních závodů v roce 1903 sportovci užívali různé látky – alkohol, kofein, kokain, amfetamin, steroidy, růstové hormony, erytropoetin či krevní doping – ke zvýšení svého výkonu. Když se ptali Fausta Coppiho, jenž vyhrál žlutý trikot v letech 1949 a 1952, zda někdy bral amfetamin, odpověděl: „Pouze když to bylo absolutně nezbytné“. Po otázce „Jak často?“, upřesnil „Prakticky neustále“.

Možnosti zvyšování výkonu sportovců neustále narůstají, od uměle vytvářených látek (tetrahydrogestrinon, THG), přes růstové faktory (lidský růstový hormon hGH, inzulinu podobný růstový faktor IGF-1), modulátory bolesti, doplňky stravy, vitaminy, až po genetický doping, jenž je zatím stále v plenkách, ale WADA i Mezinárodní olympijský výbor ho již stihly zařadit na seznam zakázaných látek a metod. Proč? Proč vlastně zakazovat doping?

Jeden důvod je zřejmý a nijak se neváže pouze na sport. Některé látky poškozují lidské zdraví, přesněji řečeno, poškozují ho více než jiné (dovolené) látky, takže jejich pozitivní účinek je příliš zatlačený do pozadí účinky negativními. To může být dobrý důvod, proč nepovolit nebezpečný anabolický steroid tetrahydrogestrinon a současně povolit kofein, který uvolňuje tukové rezervy a u některých sportů může zvýšit výkonnost až o 10 procent. Proč však je zakázaný EPO, přírodní hormon zvyšující produkci červených krvinek a tím hematokrit (a potažmo výkonnost)? Jeho vysoké dávky mohou být nebezpečné (zvláště pokud je hodnota hematokritu vyšší než 56 procent), rozumné dávky však nejen zvyšují výkonnost, ale mají i jiné blahodárné účinky na lidský organismus a chrání tělo před následky intenzivního tréninku.

Co je ještě nebezpečné?

Otázka by tedy neměla znít: Zvyšuje nějaká látka či postup výkonnost sportovců? Ale měla by znít: Je daná látka pro sportovce nebezpečná? Do jaké míry? Jsou rizika rozumná a dostatečně vyvážená pozitivními účinky? Různé formy dopingu totiž užíváme všichni, od ranní kávy, zeleného čaje, posilovačů paměti či kognitivních funkcí, až po sklenku vynikajícího relaxantu, jakým je víno. Ve sportu jsme samozřejmě v trochu jiné situaci, než v každodenním životě. Asi by bylo absurdní, kdyby se například před zkouškou na vysoké škole dělali testy, zda studenti popíjeli kávu a v jakém množství; a přesto: student, který vypil šálek silné kávy, může mít určitou výhodu před studentem, jenž si tímto způsobem svůj mozek neposilnil. Ale mohl by, kdyby chtěl – zakázáno to není a požitek z kávy, včetně posilujících účinků na náš organismus, je v našich očích dostatečným důvodem, proč s kávou nepřestat, i když její účinky nemusí být všechny blahodárné.

Podobně je to s dopingem. Musíme samozřejmě vyloučit všechny látky, které vážně poškozují lidský organismus, protože jsou škodlivé, ne proto, že zvyšují výkon sportovců. U sportu je však kromě škodlivosti dopingu ve hře ještě další důležitý faktor, kterým je férovost. Paradoxně je to právě zákaz dopingu, který do sportovních klání vnáší nerovnost. Je to poměrně jednoduché: Doping zvyšuje výkon sportovců, je však zakázaný. Někteří sportovci zákaz poctivě dodržují, jiní samozřejmě ne. Někoho odhalí, jiného zase ne. Sportovci, kteří navzdory zákazu doping užívají, jsou ve výhodnější pozici než poctivci, což není vůbec férové.

Povolme řízený doping

Řešení není nijak zvlášť složité: Povolme doping. Nedopustíme se žádného porušení požadavku na fair play (tu otázku také řeší nový film v kinech), výkonnost si prostě může (a bude) zvyšovat každý sportovec, nejen ti, kteří mají odvahu porušit pravidla a vystavit se riziku diskvalifikace. A navíc – na to nezapomínejme – dostaneme látky používané ke zvyšování výkonu pod lepší kontrolu, omezíme černý trh, vytváření nových, netestovaných a potenciálně nebezpečných látek. Nezlikvidujeme ho úplně, stejně jako úplně nezabráníme tomu, aby někteří sportovci šáhli po škodlivých a zakázaných látkách. Možná ale nastavíme rozdíl mezi dovoleným a zakázaným dopingem poněkud srozumitelněji a správněji jako hranici mezi tím, co škodí lidskému organismu a tím, co mu výrazně neškodí a má blahodárné účinky, třeba právě na zlepšení sportovního výkonu.

Autor pracuje v Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky

David Černý


Klíčová slova: dopingdavid černý



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama