BOHUMIL DOLEŽAL: Ukrajinská tragédie a české kapitulantství | Reflex.cz
reklama
nahoru

BOHUMIL DOLEŽAL: Ukrajinská tragédie a české kapitulantství

Bohumil Doležal3. března 2014 • 08:32
BOHUMIL DOLEŽAL: Ukrajinská tragédie a české  kapitulantství
Sobotka, Zaorálek, Stropnický
• foto: 
ČTK

Události na Ukrajině se rozvíjejí podle scénáře, jaký se dal očekávat vzhledem k tomu, že podstatnou roli hraje stát toho typu a s takovými staletými tradicemi, jakým je Putinovo Rusko.

reklama

To, že se události daly očekávat, je ovšem nečiní o nic méně hnusnými, zvlášť když se člověk neubrání promítat si zpětně vzpomínky na to, co s Ruskem sám zažil. Už proto řeči Babišova (a trochu taky Sobotkova) ministra Martina Stropnického o tom, že paralely s rokem 1968 odmítá, nejsem schopen brát jinak než jako směs ignorantství a drzosti. Nedejme tedy na Babišovy ministry a pokusme si probrat postupně pár analogií.

Analogie první

Jde prý o to, dosáhnout za všech okolností mírového řešení. Jistě, nejde o to, provokovat válku a řinčet za všech okolností zbraněmi, Problém je ovšem v tom, že při setkání mírotvorce s agresorem agresor bohužel velmi snadno vycítí, když je mírotvorce ke své holubičí iniciativě motivován hlavně vlastními plnými kaťaty. Příznačný je způsob, jakým demokratická Evropa zabředávala do druhé světové války. Výsledkem mírových ujednání, zvláště jsou-li motivována plnými kaťaty, bývá jen potřeba dalších ujednání, a pak ještě dalších, až konečně mírotvorce chtě nechtě zapadne do „nedozírných následků“, jimiž se svou mírovou iniciativou chtěl vyhnout, jen za nesrovnatelně nevýhodnějších okolností. Ke každé smysluplné politice neodmyslitelně patří riziko „nedozírných následků“: kdo by chtěl zachránit svůj život, ztratí jej.

Analogie druhá

V západním tisku se objevilo srovnání situace na Krymu se Sudety v roce 1938 a u nás bylo nadšeně přijato. Abychom mohli analogii přesně posoudit, je třeba mít jasno: nespokojenost ruského obyvatelstva na Krymu může být v mnoha ohledech pochopitelná a oprávněná, stejně jako byla v mnoha ohledech pochopitelná a oprávněná nespokojenost německého obyvatelstva ČSR. Problém byl „jen“ v tom (a to je naprosto podstatné), že podzim 1938 nebyla a správná chvíle na to nespokojenost řešit a Hitler nebyl pro to správný partner. To, na čem záleží dnes na Ukrajině a na čem mělo záležet v r. 1938, je zachovat státní suverenitu a územní integritu Ukrajiny (jako v r. 1938 ČSR), a teprve poté, co bude spolehlivě zajištěna, je možné mluvit o zmíněných problémech – třeba i se zahraniční účastí a za zahraničních záruk, přičemž je třeba ovšem zohlednit, že na zeměkouli neexistuje stát méně disponovaný a oprávněný k tomu, aby se v tomto případě na podobných zárukách a účasti podílel, než je Ruská federace.

Analogie třetí

Týká se maďarské revoluce v roce 1956. Byla provázena „excesy“ (na obou stranách, přičemž ty bolševické byly nesrovnatelně strašnější). České bolševické tiskoviny té doby se na nich vyžívaly. Nicméně na přelomu října a listopadu se situace stabilizovala, vláda, složená ze stran lidové fronty z let 1945-8 včetně komunistů, kteří měli ministerského předsedu, ji měla v zásadě pod kontrolou, a Rusové markýrovali stahování jednotek z Maďarska. Pak se změnila mezinárodně politická situace (tak jako nyní skončila Putinova Potěmkiniáda v Soči, tenkrát naopak začalo neúspěšné francouzské a britské tažení k Suezu), a tak o víkendu (v noci ze soboty 3. na neděli 4. listopadu) masivní narychlo přisunuté ruské posily zahájily útok na maďarská města a svrhly legitimní maďarskou vládu. Je dobré si to pamatovat, stejně jako je dobré si pamatovat, že ačkoli Stropnického poradce generál Šedivý „pragmaticky“ vysvětluje, proč je šikovné, když vojenské jednotky, zasahující podloudně na území cizího státu, nejsou označeny výsostnými znaky agresora, my tu šikovnost nedokážeme až tak ocenit, protože jsme ji kdysi v Ruzyni a na pražských ulicích zažili na vlastní kůži. Ruského psa novým kouskům nenaučíš.

Po tomto obecném úvodu bych se rád věnoval některým pobuřujícím výrokům, které obsahoval sobotní Stropnického rozhovor pro Babišův server lidovky.cz a nedělní Šedivého rozhovor pro Babišův server idnes.cz (odkud jsem už výše citoval).

Nejprve dejme slovo generálu Šedivému: „Rusko nemá kam spěchat, je to pro ně komfortní situace. Vstupují na velmi proruské území… Jestliže ruský plyn nebude chtít Evropa, Čína po něm sáhne okamžitě. V případě ekonomických sankcí se Moskva v klidu obrátí směrem na východ.“ Tu jsou pěkně shrnuty důvody pro kapitulantství. Jenže rozumná politika musí umět riskovat a nést svízele a obtíže některých rozhodnutí – pokud jsou to rozhodnutí politicky a morálně ospravedlnitelná. Svět je zlý, většinou není možno zároveň být slušný a ještě na tom profitovat: to by se to na zeměkouli slušnými lidmi a státy jen hemžilo. Každá legrace něco stojí.

Teď ministr Stropnický: „hnát se do krajností není ani v Putinově zájmu… Jde (Putinovi, bd) teď o to, dovést to do situace, která bude poměrně hodně vyhrocená, a potom vystoupit jako hlavní mírotvorce.“ A generál Šedivý mluví o tom, že ústředním problémem je nyní pouze Krym a všechno ostatní může být jen zástěrka, včetně nepokojů v dalších ukrajinských městech na východě, ve kterých žije početná proruská menšina… Měli bychom si zvykat, že Ukrajina jako taková zůstane, ale bohužel už bez Krymu.“

Tyto úvahy jsou nesmyslné. Krym je první sousto, a pokud Rusové nenarazí na žádný účinný politický odpor, dojde na další. Zbabělé ustupování brutálnímu nátlaku ze strany Západu (a tedy i nás) je široká cesta do pekel. Připomeňme, že hlavní zásluha Johna Kennedyho z roku 1962 a Ronalda Reagana z osmdesátých let spočívala v tom, že zabránili Chruščovovi, resp. Brežněvovi, Andropovovi a Černěnkovi, aby mohli vystoupit jako hlavní mírotvorci – prostě tím, že sami projevili pevnost.

Pan Stropnický říká: „Když se ruská diplomacie dostane do ráže, tak má tendenci si pravidla určovat sama“. My ovšem nepotřebujeme od ministra obrany ČR, aby nám vysvětloval takové věci, ale aby nám řekl, jek chce takovému nehoráznému ruskému chování ve spolupráci se svými západními kolegy čelit. „Je to velká šachová partie a může skončit třebas tím, že Ukrajina o Krym přijde, to nikdo nevyloučí.“ Samozřejmě, nikdo na něm nechce, aby to vyloučil, ale aby řekl, jak takovému nebezpečí hodlá se svými partnery na Západě bránit. A nejde o žádnou šachovou partii nebo sportovní utkání, ale v posledku o nelítostný zápas na život a na smrt, a to nejen pro ukrajinský národ, ale i pro nás, protože my budeme hned další na ruském pekáči, stejně jako jsme byli po Rakousku hned další na Hitlerově pekáči v roce 1938. Řeči tohoto typu nejsou střízlivá analýza situace, ale projev naprostého cynismu.

A konečně: „Je otázka, kam až to Putin chce dohnat, a co za výsledek svého postupu, který je všechno jen ne legitimní, bude chtít. Je však potřeba zmírnit utrpení obyvatel, na které se v tomhle ohledu moc nemyslí.“ Je moc fajn, že máme takového útlocitného ministra obrany. Je totiž důležité dohlížet na to, aby se holka, kterou právě znásilňuje parta rabiátů, moc nebránila, mohli by ji zmrzačit nebo dokonce zabít. A rozhodně taky není dobré se snažit jí pomoci, abychom jí přitom náhodou neublížili.

Více textů autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.





Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama