Naivita některých světových politiků (včetně Miloše Zemana) je směrem k Rusku, a zejména osobě prezidenta Vladimira Putina, nekonečná. Vůdcové virtuálně Putina políbili na olympiádě v Soči. Ráznou odpověď dostali jen pár dní po hrách. Stačí se podívat na Ukrajinu.
Olympiáda skončila, sportovci doskákali a doběhali, příznivci homosexuálních menšin se uklidili, a Putin začal řádit jako předtím. To, že se snaží živit mýtus jménem Viktor Janukovyč (to je ten proruský pán, co si myslí, že je prezidentem Ukrajiny, ale on už nějakou dobu hlavou státu není), je ještě určitým způsobem pochopitelné. Že se ale rozhodl jako pes trhat Ukrajinu na kusy (nejlépe to zatím vidíme na Krymu, kde 90 procent obyvatel skutečně tvoří Rusové), bude pro svět problematické až nesnesitelné. Nakonec to sice opět uhraje, ale opět se ukázalo, že image „nového Ruska“, které kdekdo vzýval na olympiádě, neexistuje. Je to nesmysl. Politicky tuto zemi totiž stále ovládá generace Rusů se starým imperiálním myšlením, v případě Putina navíc podpořené dlouholetou zkušeností z tajných bolševických služeb.
Dá se ale předpokládat, že Miloši Zemanovi ani poslední řádění Putina tolik vadit nebude. Vážným problém pro naši zahraniční politiku ale je, že českému prezidentovi se zcela boří jeho „východní politika“. Uzbecký diktátor Islam Karimov odmítl přijet do Prahy (ani diktátor nechce do Prahy, sic!), Janukovyče už nepozve a Putin je starý autoritářský vládce, jako předtím. O čem tak asi teď přemýšlí Hrdina Sovětského svazu, komunistický velvyslanec v Moskvě, kosmonaut Vladimír Remek? Píše Putinovi, že si počíná nesprávně? To ho jistě ani nenapadne, protože ještě potřebujeme prodat do Ruska nějakou tu fabriku a doručit nějaké zboží. Remek ještě musí často vyhovět Zemanovi.
Renomovaný týdeník The Economist v polovině února otiskl analýzu toho, jak Putin a jeho garnitura omezují svobodu ruských médií, jak funguje v největší zemi světa cenzura, která vede k likvidaci nepohodlných televizí, novin a internetových serverů. Putin a spol. ale vědí, že snahy upozornit na podobné problémy, se k uším západních politiků většinou nedostanou. A pokud dostanou, tak je nijak neřeší. Podobně, jako neřeší důležitější a vážnější věci.
Pak se ale diví, že se může stát něco podobného, co sledujeme v posledních týdnech na Ukrajině. Až začnou samotní Rusové tlačit do kouta Vladimira Putina, bude na změnu postojů pozdě.
