VÁCLAV KLAUS: Perspektivu EU by mohla změnit jen další sametová revoluce | Reflex.cz
reklama
nahoru

VÁCLAV KLAUS: Perspektivu EU by mohla změnit jen další sametová revoluce

VÁCLAV KLAUS27. února 2014 • 07:00
VÁCLAV KLAUS: Perspektivu EU by mohla změnit jen další sametová revoluce
Klaus své knize zajistil publicitu zmínkou o vystoupení z Evropské unie, po které skočili novináři. Těžiště knihy je však jinde.
• foto: 
Petr Horník / Právo / Profimedia.cz

Exprezident Václav Klaus včera přednesl úvodní projev v rakouském Eisenstadtu na konferenci „Plnohodnotná autonomie a federalismus versus oddělení se – v EU i v jednotlivých členských státech“. Byl to zásadní protipól toho, co říkal prezident Miloš Zeman včera ve Štrasburku před poslanci Evropského parlamentu. Zde je celý Klausův projev:

reklama

Děkuji za možnost oslovit toto vysoce kvalifikované publikum s tímto mimořádně zajímavým tématem, které jsem rád akceptoval. Začnu záměrným a jasný deklarováním toho, že se nepovažuji za experta na federalismus nebo regionalismus, že nemám žádné silné názory nejen na racionalitu a legitimnost vytváření nebo naopak rozbíjení existujících států, ale ani na oddělování regionů, provincií nebo národů, či rozdělování zemí. Mám pouze jistou zkušenost s rozdělováním jednoho státu na dvě jeho v mnohém blízké, ale i rozdílné části. Navíc mám k dispozici „dobrý kompas“, který mi dává ekonomická teorie.

Věřím v sílu ekonomického způsobu uvažování a – společně s nositelem Nobelovy ceny za ekonomii Georgem Stiglerem – v téměř imperiální pozici ekonomie mezi společenskými vědami. To mi nabízí řadu užitečných argumentů o významu dostatečně homogenních entit pro funkčnost samostatných ekonomických (nebo měnových) jednotek, o centralizaci a decentralizaci ekonomického rozhodování, o efektech velikosti, o „úsporách z rozsahu“ (což je významný ekonomický termín), atd., ale vím, že tyto argumenty v realitě nebývají rozhodujícími. Měly by však alespoň být argumenty podpůrnými.

Mám velmi unikátní osobní zkušenost s organizováním – pro nás stejně jako pro zbytek světa – neočekávaného rozdělení Československa na dvě části, na Českou republiku a Slovensko, ke které došlo před více než dvaceti lety. Pro nás je to už částí historie, která praktickou relevanci pro žádnou z těchto dvou zemí už nemá.

Organizátoři konference pro ni nemohli najít lepší místo. Každý, kdo alespoň trochu zná historii tohoto místa a přesouvání tohoto města a tohoto regionu v průběhu minulých staletí z jednoho státu do druhého, kdo ví, že předcházejícím názvem rakouského Eisenstadtu byl maďarský Kismarton, kdo zná jméno původního vlastníka tohoto překrásného paláce, maďarského aristokrata Esterházyho, musí ocenit ironii umístění naší konference. Musí si položit otázku o možnosti a smysluplnosti pokusů formulovat obecné teorie o tom, jak mají státy vznikat nebo zanikat.

Nejsem teoretikem secese (snad je dobré české „odtrhávání se“) nebo separace (rozdělování) států, apriorně nejsem ani obhájcem, ani oponentem těchto procesů. Občas jsem však za jistého experta na tyto věci některými lidmi považován. V průběhu posledních dvou desetiletí se na mne opakovaně obraceli politici z Katalánska, Skotska, Vlámska a Quebecu s prosbou o radu. Většinou jsem je zklamal. Vždy jsem jim říkal, že jsem rozdělení své vlastní země neplánoval, nepřipravoval, nenavrhoval a ani nepropagoval. Díky tomu, že má žena je Slovenka, a že jsme v komunistické éře většinu našich společných dovolených trávili společně s její rodinou na Slovensku, byl jsem o Slovensku informován více než průměrný Čech a nikdy jsem neměl jakékoli antislovenské předsudky a předpojatosti. V Československu jsem byl spokojen a myšlenka rozdělení země mi nikdy nepřišla na mysl – až do počátku 90. let. Specifická situace, která vznikla po pádu komunismu, a moje tehdejší vysoká politická funkce mne v této chvíli „pouze“ postavila před úkol, abych nevyhnutelné rozdělení země realizoval.

Její rozdělení bylo tehdy opravdu nevyhnutelné. Na obou stranách jsme však chtěli zabránit chaosu, anarchii, nebezpečným spontánním procesům s jejich neočekávanou a neznámou dynamikou, nárůstu nepřátelství vůči původně přátelsky se k sobě chovajícími lidmi. Vím, že se páteční odpolední sekce této konference nazývá „Existuje třetí cesta?“. V tomto ohledu bych chtěl být velmi explicitní. Zodpovědní politici na obou stranách tehdy u nás tuto myšlenku rezolutně zamítli. (Nezodpovědní politici chtěli stavět „dvojdomky“.) Lidé jako já nevěřili a dodnes nevěří myšlence třetích cest, a proto jsme se usmívali nad návrhy některých našich kolegů vytvářet „nové modely suverenity“, což je název další páteční sekce naší konference. Neexistují žádné nové modely suverenity – suverenita buď je, nebo není. (To samé platí o tzv. nových modelech suverenity v dnešní orwellovské, nebo spíše orwelliánské evropské novořeči – jednotlivé členské země v EU dnes již svou suverenitu dávno ztratily, veškerá debata o nových modelech suverenity je pouze úniková aktivita pro některé lidi, vědomá a úmyslná lež pro některé jiné.)

Slováci chtěli být sami. Chtěli mít svůj nezávislý a suverénní stát. Nechtěli být částí Československa a Češi akceptovali, že nemají právo tuto jejich ambici blokovat. To bylo naprosto klíčové. Na obou stranách jsme pochopili, že rozdělení musí být provedeno rychle, přátelsky a velkoryse, že musí být zformulována jednoduchá makropravidla pro dělení všech společných aktiv i pasiv, a že celé rozdělení musíme provést my sami. Abychom neumožnili vždy ochotné cizině nám kvázi-pomáhat, což znamená intervenovat. Vývoj v Jugoslávii v devadesátých letech (a já mám podobný strach z toho, co se nyní děje na Ukrajině) potvrdil, že jsme postupovali velmi rozumně. Rozdělení Jugoslávie a zejména jeho nešťastná forma byly podle mého názoru více ovlivněny z vnějšku než zevnitř. Mezinárodní komunita tehdy tragickým a nezodpovědným způsobem selhala. Češi a Slováci by měli být rádi, že se takovému vývoji vyhnuli. A já si troufám říci, že rádi jsou.

V Československu před dvěma desetiletími proběhlo dobrovolné a organizované rozdělení. Důležitá jsou obě tato adjektiva. Proti byli, a to čistě z politických, nikoli věcných důvodů, pouze někteří naši političtí odpůrci. Ani já, ani klíčový slovenský politik tehdejší chvíle Vladimír Mečiar jsme nebyli žádnými separatisty. V obou zemích kolem nás skuteční separatisté byli, více na Slovensku než v České republice. Jejich jména jsou už dnes irelevantní. Evoluční historické procesy tehdejší doby byly daleko silnější než hlasy těch či oněch jednotlivců.

Důsledky našeho tehdejšího mírového a přátelského řešení situace, tohoto klidného „rozvodu“, byly pozitivní pro obě země. Vedly k udržení maxima vzájemné kooperace, k pokračování fungování celní unie a zóny volného obchodu. Oproti našim původním plánům a závěrům jsme však nebyli schopni udržet měnovou unii (společnou československou korunu), která – jak se ukázalo – přežila zrušení československé politické a fiskální unie pouze o šest či sedm týdnů. Naše zkušenost je však cenná. Říká nám, že je administrativně a dokonce i ekonomicky relativně snadné měnovou unii zlikvidovat. Lituji, že Evropská unie o tom nechce nic slyšet. Líbil se mi nadpis nedávného článku v jednom kanadském měsíčníku: Zachraňme Euro otevřením dveří, umožňujících odchod (anglicky to zní lépe – Saving the Euro by Opening the Exit Door.) Ale to by bylo tématem na jinou konferenci. Jsem pevně přesvědčen o tom, že odchod některých zemí z Evropské měnové unie by byl vítězstvím jak pro ně samotné, tak pro nás všechny ostatní.

S výhodou pohledu zpět jsem stále více přesvědčen o tom, že bylo rozdělení Československa rozhodnutím správným a že bylo úspěchem. Ještě jsem neobjevil žádný detail (nemluvě o podstatných věcech), který bychom mohli udělat koncepčně lépe. Rozdělení země však není šachovou partií nebo cvičením v aplikované ekonomii, či v jakékoli jiné společenské vědě, ale i teď si myslím, že naše základní strategie a její celkový rámec byly správné. Historie to ukázala.

Co s plynutím času chápu, či cítím stále více, je fakt inherentní nestability a chatrnosti starého Československa. To jsem si v minulosti dostatečně neuvědomoval. Společný stát ve svém celku v podstatě fungoval v průběhu prvních dvaceti let po pádu Rakousko-Uherské monarchie, kdy jeho občané cítili opravdovou radost z toho, že jsou konečně svobodní a suverénní – po třech staletích, kdy toho byli zbaveni v kontextu habsburské říše. Společný stát se však velmi rychle rozpadl v roce 1939 pod útokem Hitlera a my Češi jsme podceňovali význam toho, jak rychle a spontánně Slováci využili tohoto specifického okamžiku pro deklarování svého vlastního Slovenského státu. Dodatečně si také uvědomuji, že jsem vždy téměř automaticky hovořil o tom, že jsem se narodil v Československu, ač to vlastně není pravda. Žádné Československo tehdy nebylo. Narodil jsem se v Protektorátu Čechy a Morava.

Po čtyři desetiletí komunismus úspěšně zakazoval všechno, včetně přemyšlení o národní suverenitě a o autentické národní identitě. To vyžaduje elementární stupeň svobody a tu jsme neměli. Díky tomu jsem vždy pokládal za samozřejmé, že žiji v unitárním státě, a proto jsem byl překvapen koncem šedesátých let, v éře tzv. Pražského jara, když Slováci chtěli federalizaci státu. V tu chvíli se nám zdálo být naším hlavním cílem uskutečnění politické demokracie (či aspoň demokratizace) a hluboké ekonomické reformy v celém Československu. Nicméně, slovenské ambice byly opět zcela jiné a my jsme je opět podceňovali.

Uplynulo dalších 20 let. Zatímco my v Čechách a na Moravě jsme byli po pádu komunismu spokojeni s šancí provádět hlubokou systémovou změnu, od komunistické ke svobodné společnosti, Slováci chtěli něco navíc – chtěli nezávislost. Znovu jsme tím byli překvapeni, ale dívám-li se na to v patřičně dlouhé historické perspektivě, vidím, že bylo rozdělení Československa nevyhnutelné, a že by bylo chybou ho blokovat. Původní společný stát byl heterogenní entitou, jeho rozdělení udělalo oba následnické státy více homogenními, což je výhodou vždycky. Pomohlo to v každé z obou zemí vytvořit jeden „lid“, což je předpokladem pro elementární řiditelnost jakékoli země a pro možnost zavést a uskutečňovat její demokratické uspořádání.

To mne přivádí k Evropské unii. Nevěřím v možnost vytvořit autentickou entitu z 28 (a v budoucnu možná z 35 nebo 40) evropských zemí a vylučuji možnost docílit demokracii na kontinentální úrovni – při jakkoliv hypoteticky ideálním institucionálním uspořádání. Preferoval bych proto vytvoření entity, kterou bych nazval třeba Organizace evropských států, což je myšlenka, kterou jsem obhajoval i ve své nedávné knize Evropská integrace bez iluzí (Euromedia, Praha 2011), která již byla publikována v dalších osmi evropských jazycích. Minulý týden jsem se zúčastnil jejího představení v Kodani, v její dánské verzi.

Kontext Evropské unie debatu o oddělování a rozdělování zemí zásadním způsobem změnil. Změnil převládající paradigma. Starý model myšlení byl založen – minimálně od éry Westfálského míru – na státech a jejich interakcích, jakkoliv bývali v historii přátelské i nepřátelské. Tento model byl ničím nenahraditelnou základnou pro parlamentní demokracii a občanská práva.

Nový, EU model je založen na preferenci kontinentální unifikace, na potlačování národních států a na zvýšení významu regionů. To zničí parlamentní demokracii. Povede to ke globálnímu (případně subglobálnímu, respektive kontinentálnímu) vládnutí a k vítězství lidských práv nad právy občanskými. Ale to by byla jiná debata.

To, co jsem zde dnes přednesl, je náčrt (či krátké shrnutí) mých názorů na tyto věci. Jedna ze sekcí této konference se bude zabývat otázkami secese z takzvané „Centrální perspektivy“, čímž je míněn pohled Velké Británie, Belgie a Španělska. To bude jistě zajímavé, ale já se obávám, že skutečnou „centrální perspektivou“ je už nyní v Evropě „perspektiva Evropské unie“.  Velmi nerad se s tím smiřuji a zásadně proti tomu protestuji, ale je to dnešní situace, je to dnešní status quo. Abychom to mohli změnit, museli bychom udělat další „sametovou revoluci“.



Klíčová slova: VÁCLAV KLAUSevropská unie



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama