Svědectví o Palachovi a jeho týdnu a kamarádech a mé ženě a jak komoušům sklaplo | Reflex.cz
reklama
nahoru

Svědectví o Palachovi a jeho týdnu a kamarádech a mé ženě a jak komoušům sklaplo

Jan Jandourek16. ledna 2014 • 07:00
Svědectví  o Palachovi a jeho týdnu a kamarádech a mé ženě a jak komoušům sklaplo
Palachův týden
• foto: 
ČTK
Mělo nějaký smysl, aby se mladý člověk v roce 1969 upálil kvůli okupaci vlastní země? Podle některých to byl čin, který přinesl své plody až po dvaceti letech. Podle jiných to nemělo smysl žádný. Buď boj, nebo nic. Jenže se něco důležitého stalo
reklama

Toho dne, 15. ledna 1989, byl u pomníku svatého Václava zatčen a uvězněn Václav Havel. Byl to začátek takzvaného Palachova týdne, kdy si několik dní připomínali demonstrující protestní sebeupálení studenta Jana Palacha. Palach se na Václaváku polil hořlavinou 16. ledna 1969, buď na protest proti sovětské okupaci Československa, nebo proti pasivitě lidí rezignujících během potlačování svobody. Je jedno, jak to pojmenovat, šlo o protest proti znásilnění vlastní země.

V roce 1969 jsem byl malé dítě, pak už se o Palachovi mlčelo. Protože jsem žil v normální rodině s normálními rodiči, tak se o minulosti nelhalo. Věděl jsem, že Gottwald byl „krvavý Kléma“. Když jsem si přečetl ve 100+1 zahraničních zajímavostí, že nejčtenější knihou na světě jsou Leninovy spisy a ne bible, pravila matka věcně: „Neznám nikoho, kdo by to čet.“ Fotka z Palachova pohřbu se doma celé roky někde povalovala v šuplíku, ani vyhozená, ani na oltáříku národního mučedníka. Jen tam tak nějak byla. Jako svědectví něčeho, co je pro dítě nepochopitelné a fascinující. Upálit se. Proti nim.

Co takhle je postřílet?

Nemělo by ale větší smysl vzít zbraně a pár Sovětů a nechutných kolaborantů postřílet? To se snadno řekne, zvlášť když většina z nás nikdy nezakroutila krkem ani slepici. Ale ani jsme se neupalovali. Většina z nás totiž nedělá to, co menšina, třeba Gabčík s Kubišem a cestovatel Holub a Eliška Junková, co sedla do auta takové tehdejší formule 1 a porážela chlapy. Jsme prostě takoví spíš průměrní, tak neučme orly létat.

Ale stejně to nakonec přišlo.  Historická nutnost, která nakonec dožene i marxisty. A pak nás hnali. V takzvaném Palachově týdnu, od 16. ledna do 22. ledna 1989, probíhaly v Praze na Václaváku demonstrace proti komoušům a jejich otravnému a zahnívajícímu postfašistickému režimu, který už všem lezl na nervy a který nechtěl nikdo, kromě NICH. V ten čtvrtek, jak to tam zavřeli a bušili, jsem byl naštěstí na té venkovní straně, tak jsem jen s kolegou Vencou P. unikl v pasáži Lucerna nějakým esébáckým magorům, co tam napadali zcela náhodně kohokoli. Protože když děláte totalitu, o vinu nejde, bušte to všechno, jde přece hlavně o ten strach. Nastávající ministr kultury Daniel H. byl na té vnitřní straně kordonu, ale včas prchnul do jednoho hotelu, než to tam soudruzi začali bušit a provedl mezi zahraničními turisty hned ideovou diverzi. Někde tam byla taky jako dívenka moje paní, co ještě nebyla moje paní, když jí bylo asi třináct. Stejně jsme se neznali, jen jsme si to pak po letech řekli. Třeba jsme se i viděli, ale tam toho bylo na koukání…

V každém případě to stálo za to. Palach za to všechno ale taky může, protože když se někdo proti nim upalí, tak vás nějaké to vodní dělo a štěkající pes rozhází o něco méně, byť jsme se strašně báli, aspoň já.

Goodbye, Lenin

To bylo pořád, že Lenin žije a bude žít a přitom jim dávno ztrouchnivě. I Auroru už museli tolikrát přestavět, že z tý lodičky zůstalo původní jen jméno. Palacha vytáhli soudruzi z hrobu a spálili a odvezli. Ve středověku vytáhl jeden papež jiného papeže z hrobu a s jeho mrtvolou uspořádal soud. Vidíte, dal si s tím aspoň tu práci - s hrou na spravedlnost.

To by soudruh neudělal. Soudruh nařídil zapomnění: „Co nějaké soudy, tam hrozí, že budou dva názory. Na co dva názory, když platí jen jeden? A buď ještě rád, nebo uvidíš. Jeden názor je přesně ten počet, co je potřeba. A jestli se ti to nelíbí, tak se postaráme, abys ho měl.“

Nevím co s Palachovým činem, nejsem tibetský mnich, co se dovede upálit za ideály. I jen praštit se kladívkem do prstu by mi způsobilo bolest, že bych zapřel celé lidstvo na generace dopředu. Jisté však je, že lidé začínali být v řadě a jeden z ní vybočil a pořád se o něm ví. Takže díky, Jane, jak příště uvídíme nějako moc sevřené šiky, už nějak víme, že je třeba zmiznout.

Nějak se to celé soudruhům zatím zvrtlo. Bohu díky.



Klíčová slova: reflexkomunismuspalachdemonstrace



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama