Podivné kejkle kolem výbušnin a zbraní v rezidenci palestinského velvyslance dává příležitost se znova zeptat, co toto podivné zastoupení v České republice vlastně znamená. Palestinský stát uznal jen československý komunistický režim v roce 1987.
Palestinské autonomní území státem není a není proto ani důvod, proč by tu na této úrovní mělo být nějaké jeho diplomatické zastoupení. To je samozřejmě pragmatická úvaha, pokud máme možnost se tohoto podivného dědictví komunistického režimu, který palestinským teroristickým aktivitám vždycky přál, zbavit, je to teď. Nejlepší by bylo nechat všechno potichu usnout, žádného nového velvyslance nepřijmout. Prostě to nechat vyhnít, jak se lidově říká. To by tak odpovídalo zdravému rozumu i zdravému citu.
Na druhou stranu jsou Palestinci ve světě reálně existující politická síla a naše historie je spojena jak s Izraelem, tak s Palestinci. Pokud jsme náhodou měli demokracii, stáli jsme na straně Izraele, byť nám těžký osud Palestinců nebyl ukradený. Těžko očekávat, že bychom udělali nějakou diplomatickou díru do světa, když se to skoro se stoprocentní jistotou nepovede ani Obamovi a jeho ministrovi zahraničí. Na to jsme příliš malá váha. Bude ale na místě vsadit na realismus. Palestinská samospráva není žádná demokratická enkláva. Teď jsou to dvě mrňavá území, kde se o moc přou teroristé z Hamasu, kteří ovládají pásmo Gazy a jakžtakž bývalí teroristé Fatahu na Západním břehu, zkorumpovaní a bez legitimní moci vládnout. (Bohužel legitimní moc vládnout by měli teroristé z Hamasu, takže je o něco lepší to nechat být, jak to je.)
Palestinský stát jednou zřejmě vznikne. Je to jediná rozumná možnost, jak věci na Blízkém východě uspořádat. Bude to ale asi trvat dlouho a Arabové se budou muset vzdát své diplomatické proradnosti, o které všichni vědí, ale v rámci politické korektnosti se o ní nesmí moc mluvit. Demokracii a svobodu představuje na Blízkém východě Izrael, proto ho má česká zahraniční politika maximálně podporovat. Současně s tím máme bez fanatismu vědět o těžkém postavení Palestinců. Pokud jde o humanitární aktivity, být přáteli i Palestinců. Těžko vymyslet něco rozumnějšího. Co jsme udělali pro to, aby se aspoň pár palestinských dětí něco dozvědělo o skutečném životě na Západě a o demokracii? Co třeba nějaký vzdělávací program a stipendia? Na školení a výzbroj teroristů jsme za komunistů už věnovali prostředků dost. Teď bychom to mohli trochu otočit. Už jsme utratili peníze za větší nesmysly. Tohle by se nám mohlo jednou v dobrém vrátit.
