Z vánočního úsporného režimu mě vytrhla nenápadná reportáž ve zprávách televize Prima z Pelhřimova večer před Štědrým dnem. Město si tam vyšláplo na Elisabethu Bossovou, která na svém pozemku u parkoviště umístila dřevěné stánky a začala před vánoci prodávat lokální produkty.
Podle vlastních slov jí stánky schválili právníci, protože nemají betonový základ a pozemek jí patří. Stavební úřad města však Bossové napsal dopis, že prodej musí ukončit a stánky odstranit. „Zjistilo se, že stavby jsou povoleny bez územního rozhodnutí,“ řekl k tomu úředník stavebního úřadu. Nemusí to znamenat, že úředník je blbec.
Nemusí to znamenat, že paní Bossová neudělala nikde chybu. A patrně to ani neznamená novou kuriozitu do místního Muzea rekordů a kuriozit. Znamená to systém, který si tu budujeme podle hesla „Kdo nic nedělá, nic nezkazí“.
Nejde jen o úzkostlivé dodržování předpisů v situacích, kdy je to sporné, kdy volnější výklad nikomu neškodí a kdy naopak jediným výsledkem dodržování předpisu je škoda. Jde tu o celkovou atmosféru, kterou vytvářejí právní normy snažící se postihnout jakoukoliv lidskou činnost a svázat ji nejlépe tunou formulářů a omezení.
Nenápadně, o to však hrůzostrašněji destruktivně působí i z toho pramenící různé právní názory na kdejakou banalitu. V tomto případě na to, zda na svém vlastním pozemku, který je z nějakého důvodu podle územního plánu součástí dopravní infrastruktury, mohu svobodně prodávat své zboží.
Nejistota, zda je to, co dělám, v souladu se zákonem, byť nikoho nepoškozuji a vše dělám s nejlepším svědomím, začíná být značně demotivující a rostoucí rozdíl mezi inflací stiženými zákony a morálkou nebezpečný.
Raději nic nedělat, abychom se nedostali do průšvihu, bude asi to nejnebezpečnější, byť pochopitelné novoroční přání.
