Švýcarský soud nad bývalými uhlobarony z Mostecké uhelné společnosti rozděloval v pátek peníze, které jim Švýcaři v minulosti zabavili. I když výraz „rozděloval“ v tomto případě není příliš na místě. Všechny zabavené peníze – šest set miliónů švýcarských franků totiž shrábne švýcarský stát, a navíc chce dalších sto miliónů od odsouzených manažerů. „Rozdělovačka“ tak spíše připomíná nějakou pochybnou variaci na dětskou hru „vařila myšička kašičku“.
Není přitom jasné, jakým způsobem Švýcaři tuto částku vůbec spočítali, a o co se ona údajná škoda vůbec opírá. Je neuvěřitelné, že soud může vyřknout jakoukoli částku, aniž by jí musel jakkoli specifikovat. Už obžaloba při závěrečné řeči požadovala pro zemi helvétského kříže více jak čtyři miliardy, aniž by byla schopna specifikovat, kde a jak daná škoda mohla vzniknout. Těžko může jít o pouhé náklady řízení, a jiná škoda nevznikla. Ledaže by si Švýcaři natolik považovali svou pověst, že by ji ohodnotili takto vysoko. Za tu by ale jeden nedal po skandálech se židovským majetkem, a konty pro různé lidožroutské diktátory ani zlámanou grešli.
Spíše to vypadá, že si od počátku dělali zálusk a pozici na peníze, které jim nepatřili, což ostatně naznačovaly i drastické tresty, které vyfasovali uhlobaroni v říjnu. K tomu jako hejly Švýcaři zneužili jak společnost Czech Coal, která měla být v prvních dějstvích procesu rovněž poškozená, tak Českou republiku.
Dlouhý nos
Po společnosti Czech Coal chtěla švýcarská prokuratura, aby se k procesu připojila již na začátku celého příběhu, ještě před tím, než byla oslovena Česká republika. Tehdy ale Pavel Tykač odmítl, s tím, že mu žádná škoda nevznikla. Nakonec se přihlásil, a zdůvodnění, které prokuratuře dodal, bylo nakonec zásadní pro chabou místní obžalobu. Ta také příspěvek náležitě ocenila, když navrhla společnosti Czech Coal odškodnění ve výši poloviny zabavených peněz, tedy šest miliard korun.
Soud ale nakonec na Tykače ukázal dlouhý nos. Dlouhý nos ale ukázal i na celou Českou republiku. Nakonec zcela zaslouženě. Kdo čím zachází, tím také schází, dalo by se říci.
Privatizace MUS prošla v České republice opakovaně hledáčkem orgánů činných v trestním řízení, aniž by na tom shledaly cokoli trestného. Do toho ale přišel výrok bývalé vicepremiérky Karolíny Peake, že Švýcarsko nás bezúspěšně žádá o nějaké materiály, protože tam tuto kauzu vyšetřují, a čeká tam na nás dvanáct miliard korun.
Čeští politici, především Miroslav Kalousek a Jiří Pospíšil, se v tu chvíli zachovali jako obyčejní zbabělci. Místo toho, aby celou věc smetli ze stolu jako nesmysl, začali se předhánět v tom, kdo nakonec peníze odtud vytáhne, a to i za cenu překroucení práva. Celá kauza se navíc hodila jako záminka k vyřizování si účtů s neoblíbeným vrchním státním zástupcem Vlastimilem Rampulou, jako exemplární důkaz zametání pod stůl.
Na Česko nezbylo nic
S přiřazením tehdejšího jednání uhlobaronů k jednotlivým skutkovým podstatám trestných činů, tak jak je definuje trestní zákoník, si přitom nikdo hlavu nelámal. Až líheň všech pochybných právních konstrukcí – olomoucké vrchní státní zastupitelství – přišla s obviněním, které je stejně tak diskutabilní, jako bylo obvinění bývalých poslanců ODS. Místo, aby české orgány hájily práva svých občanů, kontroverzně obviněných ve Švýcarsku, začaly devótně spolupracovat proti nim, u vidiny, že z toho poputují nějaké peníze i k nám. Jak vidno, Švýcaři to vidí jinak. Mouřenín udělal, mouřenín může jít.
Česká republika má ještě možnost se přihlásit o náklady u občansko právního řízení. To se ale může táhnout několik let. Lze si ale představit i jiné řešení, a to na základě nějaké dvojstranné mezistátní dohody, přim níž by skutečná škoda nehrála žádnou roli. To by ale jenom dokázalo, že od počátku nešlo o to, dobrat se pravdy, ale o snahu dostat se justičním zločinem k penězům.
