Když je člověk na světě už příliš dlouho, pronásledují ho v politice samá dejá vu. Platí to i pro případ nynějšího konfliktu mezi sobotkovci a haškovci v sociální demokracii.
K povolebním otřesům v ČSSD nejprve to, co je třeba vytknout před závorku:
Za prvé, je úplně přirozené, že po volebním neúspěchu strany (sám pan Sobotka za úspěch předem poněkud netakticky označil 33%, výsledek byl víc než o třetinu menší) je její předseda volán k zodpovědnosti. A je úplně přirozené, že ho k odpovědnosti volá jeho nejvážnější stranický konkurent, politika je zlá.
Za druhé, je ovšem velmi neobvyklé, když předsedův konkurent kuje za tím účelem pikle s prezidentem republiky, kterému do toho sice vůbec nic není (není ani členem strany), ale je zato z titulu své funkce mocný muž. A je nejen neobvyklé, ale dokonce i směšné, když to hned vzápětí praskne, a to vzhledem k tomu, že účastníci piklů se za své pikle vůbec nestydí, takže se jimi ani moc netají, jsouce přesvědčeni, že lid to nakonec spolkne, protože mu nic jiného nezbývá. Těžko se lidu divit, když to považuje za drzost.
Za třetí, je stejně neobvyklé, když předsedův konkurent nejen zosnuje výzvu k jeho okamžité rezignaci, ale zároveň, aniž by na tu rezignaci čekal, předsedovi odejme právo jednat o vládní koalici a v podstatě se ho zmocní sám.
Pak je těžké se divit, když protivná strana takové jednání označuje za vnitrostranický puč.
Analogie, které se mi vnucují, se týkají událostí ze srpna 1968. Straničtí „rebelové“ (nepochybuji, že kdyby se v roce 1968 uplatňovalo dnešní novinářské ptydepe, byli by Biľak, Indra, Jakeš ad. označováni za rebely, tenkrát se jim ovšem říkalo „konzervy“) se obrátili o podporu k mocnému ochránci na Hradě. Pozice dnešního ochránce je ovšem slabá, nemá k dispozici tanky. Nato proběhne zasedání předsednictva, které předsedu jaksi eliminuje. Předseda vzdoruje, získá přirozené sympatie lidí, angažuje se sociálně demokratická ulice, objevují se nápisy a transparenty, rozbouří se facebook, rebelové a jejích mocný ochránce mají problém.
Stáhnou ohony mezi nohy, eliminace předsedy je prozatím odvolána a rozhodnutí odloženo o deset dní a na kompetentní orgán. Tam se to snad už konečně povede.
Paralela je volná, akce proti předsedovi ČSSD je ovšem zároveň nechutná i komická, čímž se potvrzuje bonmot někdejšího ideového guru všech socialistů Karla Marxe, že dějiny se opakují jako fraška.
Mám však problém. Kdysi, v létě, se pan Sobotka sice úplně na poslední chvíli, ale správně rozhodl, že obrana parlamentní demokracie má v určité situaci, která právě nastala, přednost před zápasem levice s pravicí, a nahlas a pěkně to řekl. Nenašel velké pochopení ani u spolustraníků, ani u pravicových oponentů, kteří tehdy věřili chiméře své stojedničkové převahy - a tak během pár dní přešel na opačné stanovisko, že totiž hlavní je zdeptat zrádnou pravici. To se povedlo, hned vzápětí byl zdeptán i předseda. A parlamentní demokracie je v troskách.
Potřeba podpořit někoho, komu rabiáti šlapou po břiše, je vždycky nutkavá. Člověk by ovšem potřeboval mít jistotu, že dotyčnému jde o něco, co bude hájit za všech okolností a nevzdá se toho hned při první příležitosti: že, abych zůstal u historických paralel, pokud 10. listopadu prohraje, nebude pak jen brečet na veřejnosti jako Alexandr Dubček v roce 1968. A navíc, co vlastně teď vůbec je to, o co panu Sobotkovi jde? Není to už jenom jeho předsednické křeslo?
Více textů autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
