Konečně: česká pravice krachla. To je paradoxně dobrá zpráva pro nás, kterým na liberální středopravicové politice a její budoucí podobě záleží. Pravice nebloudí jen u nás. V krizi a čase generační proměny hodnot se v různé míře hledá i v jiných demokraciích vyspělého světa: ve Velké Británii potřebují konzervativci liberály, ve Spojených státech pravici unesli radikální populisté z Tea Party, v Holandsku a některých dalších státech se musí vyrovnávat s xenofoby a rasisty.
Model pravice jako klientelistické koalice na pomezí mezi legálním podnikáním a organizovaným zločinem (s častými výlety za tuto hranici) nyní u voličů narazil do zdi, což je samozřejmě skvělé. Tomuto modelu položil Václav Klaus základ už v polovině devadesátých let, na steroidy ho dostala opoziční smlouva a k dokonalosti ho přivedli okřídlení političtí podnikatelé, mazaní jak kolibříci. ODS si dnes stěžuje, že je sama, co to slízla, ale ona si to zaslouží vrchovatou měrou.
Tohle je všeobecně známé. Kromě toho je tu však další aspekt, ne tolik probíraný. Pravice dostala od Klause a některých jeho spolupracovníků (Petr Čermák, Jiří Kovář, Miroslav Macek a jejich nástupci) do rétorického základu genus pasivní agresivity. Byli to především tito lidé, kteří dovedli k dokonalosti sžíravý sarkasmus a osobní útok jako běžnou součást argumentace. Zatímco ve ve vyspělejším světě jsou takové způsoby považovány za nezpůsobné, u nás se to chytlo.
Vzpomínám si na jednu z prvních diskusí v televizi v roce 1990, v níž Karel Gott řekl, že je skvělé, že teď jsme všichni na stejné startovní čáře nového začátku. Jeden z protagonistů revoluce, prognostik Vladimír Dlouhý se do něj hned pustil - Ano, to je hezké, že jsme všichni na startovní čáře, ale bohužel každý z nás s jiným bankovním kontem. Pamatuji si živě, jak jsem tehdy Dlouhého “odvaze” v duchu tleskal. Pustil se přece otevřeně do symbolu normalizace! Zpětně uznávám, že jsem se pletl. Dlouhého osobní útok a nadbíhání závisti, to bylo hodně laciné. Gotta šlo uzemnit mnohem elegatněji, než mu to “nandat”.
“Nandat mu to” stalo se normou. V ODS je ještě stále hodně takových sžíravých negativistů. Étos pasivní agrese dostal křídla po Sarajevu 1997. Normální vnitrostranická analýza Josefa Zieleniece (je potřeba se rozkročit od středu do prava) se stala nepřijatelnou ne proto, že by nebyla trefná, ale proto, že ji pronesl - zrádce! Ani Mirka Němcová, která takové nefér argumentační zbraně většinou nepoužívá a namísto toho sází na noblesu dámy, nebyla dosud schopná Sarajevo 1997 a odchod osobností z ODS dostatečně reflektovat.
ODS čeká nejen úkol očistit se od politických podnikatelů a zabránit jim v návratu, až bude zase úspěšná (neboť oni teď nebudou mít moc důvod se ke straně hlásit, jde přece o politické prachy a k těm bude mít strana omezený přístup), ale hlavně zkusit se věnovat tomu, co chce a co bychom měli chtít my.
Zatím z posledních let dost dobře víme, co ODS nechtěla: euro, bruselské byrokraty, pravdoláskaře, pražskou kavárnu, uměleckou frontu, Davida Kollera, plány na omezování změny klimatu, Davida Černého, zelenou politiku a občanskou společnost. Možná by s tím mohla přestat a začít pracovat na něčem pozitivním.
V tomto smyslu se ODS musí důsledně odříznout od Klause a klausizmu a najít přívětivou tvář. Ať se koukne na staré klipy Ronalda Reagana, usměvavého, vtipného muže, který hledal v lidech to dobré a dokázal je proto motivovat, dokázal po “blbé náladě” Jimmyho Cartera nastolit v Americe nové ráno (It’s morning in America again). Reagan nebyl žádný rozplizlý centrista, byl to muž silných názorů, byl však životní optimista a jeho optimismus nakazil celou zemi.
Mezitím vedoucí postavení na pravici převzali TOP09 a Starostové. Potíž je v tom, že navzdory dost solidnímu volebnímu výsledku a suverénně nejvyššímu množství kroužků v ČR na kontě Karla Schwarzenberga, se TOP09 nepodařilo získat na pravici to, čemu marxisté á la Antonio Gramsci říkají hegemonie.
Topka tedy nebude mít silnou pozici ve formování příští podoby pravice, bude muset spolupracovat s občanskými demokraty a lidovci. Optimistický a vtipný Schwarzenberg, který se v tomto ohledu Reaganovi velmi podobá, a také šéf Starostů Petr Gazdík, k jehož stylu pozitivní úsměv patří, by se mohli zasadit o stylový přerod pravicových konzervativců a liberálů pro příští období.
