BOHUMIL DOLEŽAL: Kardinál Marx, omluvy, fňukání a národní hrdost | Reflex.cz
reklama
nahoru

BOHUMIL DOLEŽAL: Kardinál Marx, omluvy, fňukání a národní hrdost

Bohumil Doležal1. října 2013 • 09:29
BOHUMIL DOLEŽAL: Kardinál Marx, omluvy, fňukání a národní hrdost
Reinhard Marx
• foto: 
ČTK

V rámci podivné symbiózy oslav Dne české státnosti a 75. výročí podpisu Mnichovské dohody vystoupil v sobotu ve Staré Boleslavi na bohoslužbě mnichovský kardinál Reinhard Marx. Dá se předpokládat, že svou řeč nepřipravoval bez jakési konzultace s českými partnery.

reklama

Kardinál mimo jiné prohlásil, že základním předpokladem soužití národů v přátelství a míru je usmíření. „Pro mne je toto usmíření důležitou záležitostí zcela osobně, zejména dnes při této pouti o slavnosti svatého Václava v den sedmdesátého pátého výročí Mnichovské dohody, která bezpočet lidí v této zemi a vposledku v celé Evropě zavalila nepopsatelným utrpením… Násilí a bezpráví zasadilo těžké rány a zanechalo hořkost. Všeho toho velice lituji, naplňuje mne to smutkem a hluboce se mne to dotýká.“ Ačkoli kardinál nepoužil výslovně slovo „omluva“, české noviny (např. Mladá fronta Dne s v titulku) to jako omluvu pochopily, a těžko se jim divit. Kardinál taky sklidil za tato slova frenetický potlesk.

Nechci vůbec zpochybňovat pochopitelné a počestné pohnutky, které kardinála k tomuto prohlášení vedly. Přesto se v té souvislosti nemohu ubránit i jistým pochybnostem.

Nejprve dvě metodické poznámky: za prvé, pan kardinál se narodil v roce 1953, patnáct let po Mnichovské dohodě. Vůbec za ni nemůže. Omlouvat se za něco, zač očividně nemohu, není až tak těžké, není to však úplně produktivní: někomu pak může vrtat v hlavě: proč to vlastně dělá?

Za druhé, Mnichovské dohoda byla těžkou porážkou české politiky. Hlavní odpovědnost zcela bezpochyby nesou signatáři dohody. Ale přesto to byla porážka. Emanuel Rádl kdysi (v jiné, ale podobné souvislosti) napsal, že opravdu hrdý člověk (a tedy ani národ) se nepyšní tím, kde kdy dostal nařezáno. Je zarmucující, že jen vzpomínka na společný výprask dovede u nás nabudit jakési zdání národní jednoty. A je to zarmucující zejména v době, kdy je v sázce naše budoucnost a lidé by měli hledat shodu v tom, co si s ní počít.

Pro ty, kteří se vyžívají v kvílení nad výprasky, jež jim bylo společně dáno zažít, je ovšem, významné když jim někdo říká: chudáčci malí, jak jste trpěli! Bohužel to musí dělat pořád znovu a znovu, dokud dotyčného ta plačtivá nálada sama od sebe nepřejde – a hlasité litování k tomu moc nepřispěje. Vedlejší účinek je, že to objekt veřejného soucitu jaksi odvádí do povinnosti myslet občas i na to, zda v jeho dějinách není náhodou taky něco, za co může a za co se zatím zapomněl stydět (každičký národ na světě má taková bílá místa!). Chtělo by to nějakou národní autoterapii, měli bychom se s tím vyrovnat sami.

Polská národní hymna začíná slovy: Jeszcze Polska nie zginęła, Kiedy my żyjemy. Píseň vznikla dva roky po třetím dělení Polska, tedy po obrovité národní katastrofě. A přitom je to výraz národní hrdosti, po fňukání v ní není ani stopa. Sluší se to připomenout u nás, kde se národní hrdostí ohání kdekdo. A sluší se to připomenout v době, kdy polistopadový režim je v troskách a na nás teď záleží, zda se podaří udržet a upevnit svobodu a demokracii. Fňukání nad Mnichovskou dohodou nám při tom nepomůže.

Více textů autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.





Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama