Před Tomiem Okamurou se nedá uniknout. I mě dostihl svým předvolebním materiálem, ve kterém požaduje a slibuje kde co. Jednou z těch věcí je referendum.
Svítající Okamura a spol doslova říkají: „Budeme prosazovat uzákonění referenda jako nejvyššího projevu vůle občanů.“ To zní dobře. Mnoho lidí bude nadšeno, protože budou mít pocit, že referendum posílí demokracii a lidé si konečně budou vládnout sami. Zatím měli občané jen pouhé volby, ale zájem o ně klesá. Podle zářijového průzkumu se k urnám se chystá jen 52,7 procenta dotázaných. Lidé buď soudí, že není koho volit, nebo že na tom nezáleží, protože strany své programy stejně nedodrží.
Na první pohled úžasné
Proto se někomu zdá, že referenda dají lidem skutečnou moc a vliv na život v zemi. Navíc by to byl nástroj, jak kontrolovat vládu, pokud by tedy bylo možné za určitých podmínek referendum uspořádat, třeba kdyby se sešlo dost podpisů. Kromě toho by se lidé ještě dovzdělali v otázkách, o které se dosud nezajímali, protože na ně stejně neměli moc a vliv. Třeba by to tak mohlo být v případě dostavby Temelína nebo přijetí eura či vystoupení z Evropské unie. Stoupenci se odvolávají na příklad Švýcarska, kde mají občané s referendy četné zkušenosti. Teď třeba v nedělním referendu velkou většinou odmítli návrh na zrušení všeobecné branné povinnosti. Proti návrhu „Skupiny pro Švýcarsko bez armády“ hlasovalo 73 procent voličů.
K čemu potom parlament?
Jenže jsou tu i argumenty proti. Referendum je způsob, jak se politik může pohodlně zbavit odpovědnosti. Nechce se mu zaujmout názor k potratům nebo církevním restitucím? Tak sem s referendem! A nikdo by nemohl nic říct. Je jasné, že vláda by referendum vyhlašovala jen tehdy, když by si byla jista vítězstvím, nebo jí to bylo jedno.
Lidové hlasování by také narušilo funkci a smysl parlamentu, protože od vytváření zákonů je tu on. V podstatě za okamurovskými požadavky na referendum a odvolatelnost politiků je snaha parlament obejít. Otázka je, k čemu ho potom máme. Lidé přece už teď dávají svoji vůli najevo a politici odvolatelní jsou. Každý poslanec ale nemusí padnout před koncem mandátu jen proto, že Máňa nebo Jíra z Maršova usoudili, že něco není „směrodatné“.
Kromě toho záleží na tom, kdo položí otázku a jak ji bude formulovat. Jinak zní otázka: „Chcete, aby naše země měla omezenou suverenitu?“ než otázka: „Vadí vám, že z Unie pořád dostáváme více peněz, než do ní přispíváme?“
Taky jde o peníze a vědomosti
V referendu proti sobě stojí dvě strany. Je pravděpodobné, že jedna bude znevýhodněna. Je celkem jasné, že vláda a velké strany na tom budou vždycky lépe, protože mají lepší přístup ke zdrojům. Nějaká malá občanská iniciativa republiku billboardy nepolepí a svůj názor nebude s to prezentovat tak, jako staří dobří profíci se svou ekonomickou základnou a týmy přesvědčovacích profesionálů. Internet tuto nevýhodu poslední dobou začíná mírnit, ale v referendu budou hlasovat i lidé, kteří se počítače v životě nedotkli.
A pak je tu citlivá otázka, totiž jestli jsou občané vůbec kompetentní o některých věcech rozhodovat. Velmi často totiž nejsou. Je to jiný případ, než ohledně místních referend, kde lidé hlasují o věcech, které ze své zkušenosti znají. Co kde postavit a zbourat v obci je mnohem přehlednější záležitost. Ta i v poslední vsi může projít kvalifikovanou debatou, protože každý strejda v hospodě na to může mít dost informovaný názor, protože o své obci po generace něco ví. To je něco jiného, než referendum o Temelíně, protože většina lidí ví o energetice houby. (Já jsem z energetiky aspoň maturoval, ale o té dnešní vím asi tolik, co se píše v ábíčku.)
Není jasné, o čem se hlasuje
Další potíží je to, že lidé ve skutečnosti hlasují o něčem jiném, než na co se referendum ptá. V roce 2005 Francouzi odmítli 55 procenty hlasů návrh Evropské ústavní smlouvy. Ne kvůli tomu, co v té smlouvě bylo, ale protože se jim nelíbila jejich vlastní vláda. Krom toho tu ústavu stejně prakticky nikdo nečetl.
Problém je také v tom, že výsledek může být těsný, takže jedna strana sice zvítězí, ale klid to nepřinese. V Québecu v roce 1995 bylo 49,4 procenta hlasujících pro odtržení od Kanady. Sotva si představit, že je takový výsledek naplní klidem a vzdají se. U nás bychom mohli čekat něco podobného, Česko je názorově často rozděleno půl na půl. O výsledku by pak mohla skutečně rozhodovat i taková banalita, jako je počasí.
V červnu letošního roku zjistilo CVVM, že 62 procent lidí je pro zavedení trestu smrti. V únoru 2011 podle internetového průzkumu společnosti SANEP souhlasilo se zákazem komunistické strany 50,1 procenta dotázaných, proti jejímu zrušení bylo 40 procent. Co s takovým výsledkem, jít do referenda?
Kromě otázek státní suverenity a po několikaleté debatě si nedovedu představit téma, které by za referendum stálo. Je mi líto, ale soudím, že i někteří přitroublí poslanci mají o některých věcech díky tomu, že se kolem toho pořád motají, větší přehled, než průměrný občan. Včetně mě, sebe nevyjímám.
Nechme si referendum na chvíli, až budeme rozhodovat o zavedení monarchie nebo přistoupení k novému Svazu. do té doby je to jen zbytečný a demokracii ohrožující nesmysl.
