George Orwell ve známé eseji „Jak jsem zastřelil slona“ vzpomíná na léta strávená v Barmě, kde coby úředník koloniální správy zastřelil toulavého sloního samce, přestože pro okolí nepředstavoval téměř žádné nebezpečí. Proč na něj tedy střílel? Protože se to slušelo. Místní obyvatelé čekali, že každý činovník koloniální velmoci zastřelí slona. Podobně je tomu dnes se Sýrií. Vojenský úder proti Damašku uskuteční Západ jednoduše proto, že se to od něj očekává – o moc více důvodů k tomu ani nemá.
Tedy opravdových důvodů. Argumentů ve prospěch intervence, hůře či lépe zformulovaných, se jistě najde dost. Až však začnou Tomahawky nad Středozemním mořem (stíhačky se Američané patrně nasadit neodváží) skutečně létat, měli by je činovníci koloniální správy – pardon – vrcholní politici spojeneckých sil vypouštět z úst jen velmi opatrně. Většina argumentů by se jim časem mohla vrátit jako bumerang. Následuje pár příkladů, jak by je odpůrci války mohli uvádět na pravou míru.
1. Argument pro útok: Museli jsme zasáhnout, protože syrský režim brutálně zabíjí civilní obyvatelstvo. Pravá míra: Syrský režim od roku 2011 zabil 100 tisíc lidí, dva miliony jich vyhnal za hranice (z toho milion dětí) a šest milionů z domova. Resumé: Jestli jsme měli zasáhnout, tak před rokem až dvěma.
2. Argument pro útok: Syrský režim vraždí ženy a děti chemickými zbraněmi. Pravá míra: Není vůbec jisté, zda nasazení bojových látek nařídil skutečně „režim“, anebo šlo o iniciativu nějakého horlivého důstojníka. Resumé: Může jít o vnitrostranický boj, který Západ slepě pomůže vyhrát jedné frakci.
3. Argument pro útok: Západ nemůže nečinně přihlížet tomu, jak armáda nějaké země zplynuje stovky lidí. Pravá míra: Západ něčemu takovému nečinně přihlížel již vícekrát. Během irácko-íránské války Washington dokonce dodával Saddámovi strategické informace, které mu pomáhaly efektivněji plynovat Íránce. Resumé: Spojencům ve skutečnosti nejde o to, zda a jak nějaký režim zabíjí lidi. Vlastnictví chemických zbraní však musí zůstat pro zbytek světa tabu.
4. Argument pro útok: Chirurgický zásah několika raketami nic nestojí a pošle diktátoru Asadovi jasný vzkaz, že žádný zločin nezůstane bez odvety. Pravá míra: Trestný úder bez jasného plánu, jak postupovat dále, jen přeskupí síly a vyprovokuje režim zahnaný do kouta k horším kouskům. Resumé: Spojenci budou střílet do hromady dříví v naději, že se bez jejich asistence sesype a sama vyskládá do úhlednějšího sloupce.
5. Argument pro útok: Pád Asadova režimu je v zájmu USA a jejich spojenců. Pravá míra: Západ má v Sýrii sotva jiný zájem než ten, aby nedošel k úhoně Izrael. Resumé: Vygradování občanské války tento jediný skutečný zájem ve skutečnosti ohrožuje ještě víc.
Dojít k závěru, že okamžitý vojenský úder proti Damašku může být kontraproduktivní, ještě neznamená tvrdit, že Spojenci by v Sýrii neměli zasahovat vůbec. Jen vzniká otázka, proč zasahovat zrovna teď. K úspěšné intervenci nestačí taktika, je k ní potřeba i jasná strategie, jak postupovat po svržení režimu. Deficit tohoto charakteru již pošramotil výsledek kdejaké intervence, Kosovem počínaje a Irákem (nebo Libyí?) konče.
Dokonce i humanitární operace minimálního rozsahu představuje mnohem náročnější operaci, než jakou je vypuštění několika „trestných Tomahawků“ z bezpečí Středozemního moře. „Nejhorší je nedělat nic“, jak v posledních dnech zní z Bílého domu, nemusí být vůbec pravda. Nejhorší je dělat spektakulární akce, které odvádí pozornost od faktu, že jinak nedělám skoro nic.
Čili vystřelím na slona a pak si půjdu po svých.
