Nejmenovaný kamarád novinář, co se dal na politiku v nejmenovaném hnutí nejmenovaného miliardáře, položil na sociálních sítích otázku. Ta zní: „Kdo si myslí, že společnost dosáhla toho, co jsme si přáli v roce 1989, prosím, nechť zvedne ruku.“
Řekl bych, že výhodou člověka je, že má ruce dvě. Takže když dojde na hlasování, je vždycky jasné, že zbývá nějaká výhrada.
Tedy ano, pokud jde o to, co jsem si přál v roce 1989, to se celkem všechno stalo. Mohu si jet, kam chci. Komunisté budou samozřejmě křičet, že na to stejně lidé nemají peníze, ale to je blud. Stačí se podívat na statistiky cestovních kanceláří. Češi jezdí pořád jako diví a ne žádní boháči. Vtip je ale v tom, že komunisté tak nějak nevysvětlují, proč za nich nesměl skoro nikdo skoro nikam, když nepočítáme Bulharsko a NDR. Nebo proč nikdo nesměl do sousední vesnice v západním Německu se aspoň podívat na tamní kostelík nebo náves. Což by bylo zadarmo.
Pak jsem také chtěl kapitalismus, pod čímž jsem si představoval fabrikanty a burzu a nějaké ty nezaměstnané, což je normální. Taky to, že na mě nebude kdejaký esenbák řvát, že jsem „obyčejný příživník“, protože nemám v občance razítko, že opravdu na té průmyslovce studuji. Přitom příživník byl on, jen jsem mu to nesměl říct.
Také si mohu dovolit vykládat, co chci, psát co chci, o čem chci a o kom chci. Dokonce se tím živím, což jsem tehdy taky chtěl, takže jsem spokojený.
Máme, co jsme chtěli?
Ale k té otázce, jestli společnost dosáhla toho, co v roce 1989 chtěla. To není asi správně položená otázka, protože společnost sice existuje, ale není to žádná bytost nadaná jednou duší a vůlí a myslí. Někteří lidé si zřejmě mysleli, že jde o budování socialismu s lidskou tváří. Tak to se spletli. Proč budovat něco, co nikde na světě dlouhodobě nefunguje. Jiní zase čekali, že se všichni spontánně stanou přáteli USA nebo katolíky. Tak z toho taky nebylo nic. Měli jsme tu přece jen každého desátého občana komunistou a k tomu musíme připočítat jejich rodinné příslušníky.
Jak mi řekla jedna studentka v 90. letech, „my jsme to ale viděli tenkrát jinak“. To asi viděli, když pocházela z komunistické rodiny. Na to se dá říci asi tolik, že to byl ale jejich problém.
Co se mi ale nesplnilo? V 90. letech jsme si, my normální lidé, říkali, že přes to všechno je jedna věc důležitá, že se můžeme probudit s pocitem, že komunisti jsou pryč. A oni nejsou. Ale ne proto, že by byli skvělí, že by obstáli v darwinovské soutěži dějin svou úžasností a jasnozřivostí a tím, že jejich recepty fungují.
Ne, straší tady jen proto, že jim funguje jejich základní recept, totiž že semknutá menšina dokáže nakonec většinu nějak zmáknout. Protože se na to připravuje, asi jako šelma na skok nebo padouch na znásilnění ženy. Jsou tu, protože mají mimořádnou schopnost lhát a předstírat.
Nebezpečné klony
Teď to budou oni, komunisté a jejich metastázy pod různými názvy, kdo bude říkat, že lid chtěl v roce 1989 něco jiného. Jenže zrovna je nikdo nechtěl, stojí za nimi pořád jen desetina a maximálně pětina lidí.
Nebezpečné jsou ale ty jejich klony. V zásadě jde o lidi s utopickým myšlením, kteří nechápou, že nejlepší je nepřítelem dobrého. Chtějí nejdokonalejší svět a nakonec nemají ani ten dobrý. Zatočit s panstvem a vyházet z oken. Ten typ lidí, co kroužkuje odspoda kandidátky a pak se diví, kdo se mu tam dostal.
Mně se demokracie a kapitalismus líbí. V podstatě to funguje. A pro ty, co se přijdou vyřádit do internetových debat, jen podotýkám, že jsem nikdy nebyl svazák, agent, nedostanu ani korunu z církevních restitucí a neplatí mě CIA.
Jsem jen normální člověk, který pro minulost neuroní slzu ani náhodou. A normální je jít volit, dokud volby díky Bohu jsou a hodit to někomu, kdo aspoň není vyložený lump. Nehledejme problémy tam, kde nejsou.
