Předseda ČSSD Sobotka je v nesnadném postavení: prezident Zeman ho, mírně řečeno, nemusí a na jeho místo se tlačí ambiciózní spolustraníci, kteří nebudou váhat, aby prezidentské nepřízně využili. Přímou konfrontaci s prezidentem si ovšem Sobotka nemůže dovolit i proto, že by pro ni nezískal podporu v členské základně. Zvolil defenzívu, jež je ovšem dosti nešťastná a postrádá logiku. Svědčí o tom rozhovory, které v sobotu poskytl Mladé frontě Dnes a Lidovým novinám.
Podle pana Sobotky vnímala ČSSD Rusnokovu vládu jako „katalyzátor předčasných voleb“. Teď jde o to, zda strana upřednostní respektování principů parlamentní demokracie, nebo souboj mezi pravicí a levicí. „Pokud bychom se rozhodli podpořit Rusnokovu vládu, aniž by byla jistota, že povede k rozpuštění sněmovny a k předčasným volbám, tak pak nadřazujeme souboj mezi pravicí a levicí ústavním principům.“ Jsou tu tedy dvě zprávy, dobrá a špatná: Dobrá zpráva je v tom, že předseda ČSSD je ochoten nadřadit principy parlamentní demokracie souboji mezi pravicí a levicí. Jen nevím, zda má v té věci ve straně nějakou výraznější podporu. Špatná zpráva je, že má zvláštní iluze.
Důvěra Rusnokově vládě znamená, že dostane mandát legitimně a plnohodnotně vládnout až do předčasných voleb a že požadavek předčasných voleb se stane nesmyslným, nelogickým a neobhajitelným. Rusnokova vláda se může stát katalyzátorem jen v tom smyslu, že přiměje demokratické parlamentní strany, aby jí důvěru nedaly. Ne proto, že by prezident premiéra jmenoval protiústavně, ale že se jeho jmenováním pokouší posílit své pravomoci na úkor Parlamentu, že by to Parlament neměl důvěrou vládě požehnat a že Parlament má stejné právo nedat vládě důvěru, jako má prezident právo jmenovat premiérem prakticky kohokoli. Úsilí o předčasné volby je oprávněné, ale podpořit Rusnokovu vládu je neobhajitelné, bez ohledu na to, zda předčasné volby budou, či ne.
Pokud Rusnokova vláda jako katalyzátor předčasných voleb nezapůsobí, je tu podle Sobotky „zajímavější možnost“, aby ČSSD sestavila vládu v druhém pokusu. Problém je v tom, že prezidenta Zemana ani nenapadne, aby v druhém kole jmenoval premiéra z řad ČSSD, když může jmenovat premiéra „svého“, a pokud by už někoho z ČSSD premiérem jmenoval, určitě by to nebyl pan Sobotka. A pokud se snad ČSSD a její předseda obávají toho, že by snad premiér mohl zohlednit „stojedničku“ a jmenovat paní Němcovou, obávají se zbytečně, Zeman si něco podobného dost dobře ani nemůže dovolit, byla by to od něho kapitulace.
Zdá se ovšem, že předseda ČSSD zároveň hledá cestu, jak přece jen Rusnokovu vládu podpořit. Jako „katalyzátor“ může posloužit případ Fischer: Sobotka v souvislosti se zázračně rychlou úhradou dluhů novopečeného ministra financí (a neúspěšného prezidentského kandidáta) velmi důrazně upozorňuje na ministrovu nedůvěryhodnost a hovoří i o možném střetu zájmů. Část veřejnosti podle něho vkládá v Rusnokovu vládu velké naděje a premiér Rusnok by měl právě na případu Fischer ukázat, že se bude chovat jinak než Nečas.
Těžko se zbavit dojmu, že se pan Sobotka obírá myšlenkou „důvěru výměnou za Fischera“. Jenže problém není pan Fischer nebo jen pan Fischer, problém je vláda jako celek jako instrument prezidentových mocenských ambicí. Zázračně uhrazené dluhy pana Fischera jsou z toho hlediska věc podružná a zanedbatelná.
Více textů autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
