Poslanec Jandák a fotbalový boss Berbr řekli cosi velmi podobného a odporného. Z rozhovoru s Berbrem na isport.blesk.cz: „Pocity klubů nejsou moje starost. Tak ať se odstěhují někam jinam. Když mají špatné pocity, ať tady nehrají.“
Jandák v Parlamentních listech: "Pokud se to jemu a podobným lidem nelíbí, nemusí tu být. Mohou odejít, odjet."
Zdá se, že zatímco veřejná debata na západě je pokrytecky svázána politickou korektností, my jsme na druhém konci extrému: spodní hranice vkusu neexistuje. Čím hlouběji, tím lépe, ať jsme všichni babovřesky.
Přemýšlím, na co je vlastně namachrovaný takový pan Berbr. Asi na to, jak má nás, fanoušky, v hrsti. Dělat jakýkoliv byznys, kde záleží na tom, co si o vás zákazníci myslí, tak s tímto přístupem neuspěje. Český fotbal nemá vskutku dobrou pověst a málokdo by ho asi “lajknul”, ale šéfům to zdá se, nevadí. Oni vědí, že my si stejně tu televizi zapnem a budeme se rozčilovat, koho to ten trenér staví a že tu penaltu rozhodčí rozhodně neměl pískat. Čteme o zvláštnostech kolem výsledků a stejně se sázíme, zda bude Sparta mistrem. Stačí dva tři dobré výkony jinak momentálně neoblíbeného nároďáku a sportpuby jsou narvané hosty s očima upřenýma na dvacetileté milionáře v trenýrkách. Takže dokud budeme závislý na “zelené trávě” (v tomto případě hře), mohou se fotbaloví dealeři smát.
Přesto si myslím, že je naprosto nepřijatelné, aby veřejná diskuse se končila ve smyslu, když se ti tady nelíbí, tak běž. Znova a znova. Všechny šílenosti minulého století začaly slovy. Fašismus i komunismus dokázaly nejdříve oslovit velké množství lidí slovy a sliby.
Karel Čapek v roce 1934 napsal: “Není to náhoda, že každý násilný režim se obrací v první řadě proti svobodné inteligenci … jednomu národu, jednomu systému, jednomu sobectví budeš sloužit, nebo tě vykopneme botou okovanou. A není to bohužel náhoda, že tomuto ujařmení nebo zkurvení ducha pomáhají s velikou ideovou horlivostí právě intelektuálové.”
V nonstop záplavě infozábavy ztrácíme schopnost odlišit nepodstatné od podstatného. Nevšímáme si souvislostí. Necháváme se znechutit bezskrupolózností padouchů.
To, co se nyní v Česku děje je likvidace politiky jako způsobu řízení společnosti a snaha o její nahrazení jednoduchými řešeními typu: když někdo umí řídit firmu, zmákne i zemi. V politice je (bylo) totiž důležité umět se dohodnout. Minimálně na hranicích střetu s konkurentem. A naučit se žít i s těmi, kdo se mnou nesouhlasí. To nyní nefrčí. Hledáme někoho, kdo “v tom udělá pořádek”. A to vždy začíná tím, že se ze soupeře stane nepřítel a jeden z nás musí z kola ven.
Anketní otázka na závěr. Kolik dostává fotbal peněz ze státního rozpočtu? Ostatně komu se to nelíbí, nemusí tady být.
