Chvíli jsem si myslel, že je dnes apríl. Ale kdepak, je máj, lásky čas, a pánové a dámy v pražském Dopravním podniku a v Ropidu si vzpomněli na naše permanentně zapálená lýtka. Chtějí, aby láska kvetla v metru každý měsíc. Hodlají tomu vyčlenit jeden celý vagón metra.
Den poté, co pronikly do médií (nikým nedementované) informace o dalším zdražení předplatného na již tak předraženou pražskou dopravu, vypadl z metráčků nápad, že zadní vagóny podzemní dráhy by mohly sloužit pro seznamování. Prý se nemáme v hlavním městě jak potkávat, tak nám takto pomůžou.
Jeden z nejstarších triků v P.R. je přebít špatnou zprávu jinou, nejlépe naprosto šílenou a neuvěřitelnou informací. Film Vrtěti psem je pro to návodem. Problém ale nastává v okamžiku, když jsou vaši zákazníci už tak nespokojeni (slušně řečeno), že pokus zlepšit image budou spíše vnímat jako že si z nich děláte legraci. Že vám jsou úplně ukradení. A obávám se, právě to se stalo pražskému Dopravnímu podniku.
Praha měla i na západoevropské poměry skvělou městskou hromadnou dopravu. Ale cosi v ní začíná haprovat. Čteme další a další informace o rušení spojů, zdražování jízdného. Stejně jako musíte pečovat o půdu, aby vám z ní každý rok vyrostla dobrá úroda, musíte pečovat o město, aby se z něj nestal jen shluk budov, kam lidé jezdí do práce a někteří i domů. Jakoby otcové města měli větší starost o ty, kteří do Prahy dojíždějí (nejlépe v obřích čtyřkolkách SUV kamkoliv a kdykoliv), místo o ty Pražáky, kteří si prostě tohle město vybrali za svůj domov. Platí drahé nájmy na Vinohradech, Žižkově, Karlíně, Smíchově, protože chtějí bydlet ve městě. Nechtějí žít na vesnici a do Prahy jen dojíždět. Vědí, že to přináší svoje úskalí a nevýhody, ale je to jejich životní styl. A k funkčnímu evropskému městu patří i funkční městská hromadná doprava.
Není to žádná „socka“, je to (má to být) nejefektivnější a k městu (domovu) nejohleduplnější způsob přepravy lidí. Jasně, slyším křik cyklistů, ale z Ďáblic na Floru fakt každý na kole nepojede. Mám pocit, že se ve vnímání mnohých vládců města stává z veřejné hromadné dopravy zbytečně drahý podnik, kteří stejně využívají jen ti, kteří nemají na auta a domek na předměstí.
Žiju v Praze rád. Je krásná i v ročních obdobích, kdy se jiná města mění ve vyprázdněné turistické skanzeny a kancelářské komplexy. Miluju procházku po Karlově mostě v listopadu, kdy je vlezle, trochu prší a vy víte, že v mlze kdesi musíte potkat Golema, bezhlavého rytíře a kněžnu Libuši. Je to těžké vysvětlit těm, kteří to nezažili na vlastní kůži, ale když jste s určitým městem spjati, vnímáte ho jinak než ti, pro které je to jen zastávka na cestě životem. To, co je součástí vás samotných, si hýčkáte a vážíte si toho. A máte pocit, že byste se o něj měli starat. A stejně tak by měli činit i ti, kteří jsou za něj zodpovědní.
A starost o Prahu znamená i starost o její veřejnou dopravu. Dopravní podnik by se měl snažit, aby přesvědčil obyvatele hlavního města o svém významu, jasně definoval svoji roli v životě Pražanů a bude li to nutné, požádal je o podporu. Je nás hodně, kteří chceme žít v příjemném městě. Ale nedělejte si z nás legraci a nechtějte po nás, abychom zapomněli na čtvrtinové zdražení jízdného jen kvůli ultraabsurditám typu seznamky v posledním vagóně.
I když - ta hudba v metru byl skvělý nápad.
