Problém současných západních zemí je v tom, že – řečeno s Járou Cimrmanem – nemají přesnou představu o tom, čím by chtěly v životě být. Vším už totiž byly. Objevovaly kontinenty i vesmír, vládly, bohatly, věřily v Boha i sebe, splnily si všechny sny o úspěchu. A co dál?
Chtěly by jen žít a neškodit. Každému umožnit všechno a dělat jen to, co je baví. Západ zestárnul a přitom se chová jako dítě.
Každý si asi z dětství pamatujeme nějakou obdobu příběhu, kdy jsme něco po rodičích hrozně chtěli (jít se koupat, psa, autíčko na baterky ...) a oni nám odpověděli: „teď to nejde“. Nechápali jsme, že nemůžeme mít všechno, co chceme, a hned. A přesně tak se teď chová většina obyvatel západních zemí. S tím rozdílem, že jim nikdo neřekne: „Teď to nejde. Nemůžeš se jít koupat, když nemáš hotové domácí úkoly. Nestaráš se ani o andulku a chceš psa. Na nové autíčko teď nemáme peníze.“
Lidé vědí, že je špatné žít na dluh a přesto volí politiky, kterým to nevadí. Lidé vědí, že bez práce nejsou koláče a přesto rádi uvěří každému, kdo jim slíbí, že to nějak zařídí, aby byly nejen koláče, ale i pečení holubi. Lidé vědí, že naprostá většina obyvatel zeměkoule se má mnohem hůře než oni, a přesto lamentují nad zlými časy. Lidé vědí, že nejcennější co mají je zdraví a vzdělání, ale nejsou ochotni za ně platit. Denně mohou vidět dokumenty o chybách, které jejich dědy přivedly do hrůz válek a nesvobody, a přesto jsou líní hnout zadkem, aby se to neopakovalo. Samozřejmě byly a jsou výjimky. Mám li parafrázovat Churchilla, tak téměř vždy je spousta lidí zavázána hrstce za tak mnoho.
Nalevo napravo, na webu na papíře čtu, že je cosi shnilého na té naší době. Tu se přirovnáváme k horní palubě Titanicu, tu ke konci Římské říše. Ale tím se jen zbaběle zříkáme vlastní odpovědnosti. Nejedeme na lodi vstříc neodvratnému osudu. Víme, že nutné změny za nás nikdo neudělá, ale přesto čekáme, že třeba jo. Koho byste přirovnali víc k pasažérovi Titanicu? Sebe dnes nebo malého kluka v Hnidousích v komunistickém Československu sedmdesátých let? Jaromír Jágr nepluje na Titanicu ani teď. A není sám.
Jako kluk jsme měl rád dobrodružné knížky o rozmazlených dětech, ve kterých těžká chvíle objevila dospělého člověka. I západní generace kancelářských krys mohou překvapit a vyrůst. Alternativou je nechat se znásilnit nějakým hodným strýčkem. To, co děláme teď, je ale smrtící - odtahujeme se od vlastní minulosti a domníváme se, že zlo neexistuje. Jsme tak politicky korektní, že měníme umělecká díla minulosti. Slabost vydáváme za toleranci a power-pointové prezentace za práci. Jsme jak zpovykané děti bez zodpovědnosti.
