Jsou tramvaje veřejný nebo soukromý prostor? Zdánlivě jednoduchá otázka. Dveře tramvaje jsou volně otevřené a lidé libovolně vstupují dovnitř a vystupují ven. Má to ale zajímavé implikace.
Nejdříve se musím přiznat ke své zálibě. Fotím tramvaje a autobusy. Městskou dopravu mám rád, je to v Praze nejrychlejší způsob jak se dostat z jednoho konce na druhý. Ponechme teď stranou bezdomovce, zpoždění a prapodivné financování pražského dopravního podniku, nejsou předmětem této glosy. Fotím stroje, lidi, obojí v nejrůzněších situacích. Jako někdo sbírá angličáky, někdo známky, já fotím MHD a vše kolem.
Poslední dobou se mi ale zdá, že všichni, co mají s Dopravním podnikem něco společného, jakoby byli stále více nervózní. Začalo to před pár měsíci, kdy jsem naproti Bílé labuti pomáhal paní s kočárkem do prostředních dveří – a tramvaják zavřel dveře tak, že kočárek přimáčknul vejpůl. Naštěstí se mi podařilo dveře zadržet, a když jsem mu šel důrazně vysvětlit že kočárky se tramvajovými dveřmi nepůlí, zvláště když je uvnitř dítě, pán mě ale předběhnul a začal nepříčetně řvát na vyděšenou maminku „co si dovoluje nastupovat když on zavírá dveře“.
Minulý týden se opakovalo něco podobného v bleděmodrém. V autobuse č.135 jsem na Náměstí míru stál u prostředních dveří. Jako poslední chtěla nastoupit paní s kočárkem, stála asi krok za tím hroznem lidí, čekajících na zastávce. Všichni nastoupili a paní se pomalu sunula dovnitř, když vtom se dveře zavřely a opět přiskříply kočárek – tentokrát jej jen „lízly“ a nikomu se nic nestalo. Paní začala brečet, autobus se rozjel a pár lidí důrazně a hlasitě vysvětlovalo řidiči co si o něm myslí. Odpověď byla jednoduchá: „Nemám čas, máme zpoždění!“
A ve třetí příhodě se konečně dostáváme k rozdílu mezi veřejným a soukromým prostorem. Když jsem říkal, že fotím MHD, tak fotím také revizory. Většinou se jim to moc nelíbí, ale co můžou dělat, že. Včera jsem potkal jednoho ve Strašnicích v tramvaji. Přišel za mnou, zkontroloval mi jízdenku, já ho požádal o doklad, ukázal mi ho také, usmál se na mě, já vytáhl mobil a vyfotil si ho. Úsměv okamžitě zmizel a nastoupil amok. Pětadvacetiletý mladík, oblečený v kšiltovce s nápisem TUPAC REVENGE, vytahané mikině a proklatě nízko pověšených kalhotech (podívejte se na fotky z Mighty Sounds a víte přesně) se mi jal důrazně vysvětlovat, že tramvaj je soukromý prostor a ne veřejný, a že tam nesmím fotit.
Podle diskuze, kterou jsem vyvolal na Facebooku, nejsou názory jednoznačné. Podle některých je to místo veřejnosti přístupné, lze tam spáchat výtržnictví, a tudíž jednoznačně veřejný prostor. Podle revizora je to prostor soukromý a kdokoliv, včetně novinářů, tam potřebuje povolení majitele, tedy dopravního podniku. Mladíkovi se hnala krev do tváře a důrazně se dožadoval vymazání své fotky z mého mobilu – což jsem samozřejmě s úsměvem odmítnul a rozloučil se. Výraz v jeho tváři mi stál i za všechny ty desítky tisíc korun, které jsem zaplatil dopravním podnikům a jejich vymahačským pohůnkům.
Nicméně nejsem zlý člověk, byl bych rád, kdyby jízda městskou hromadnou dopravou připomínala náladou výlet na Karlštějn, lidé by se na sebe usmívali a před vstupem do MHD by se myli. To by byl ráj. Jenže ten je, jak všichni víme, nedostupný. To ale není důvod proto, abychom se o to nesnažili! Proto prosím, aby byla okamžitě navýšena mzda řidičům o 100 procent. Aby nemačkali kočkárky vejpůl, ale aby maminkám pomáhali s kočárky dovnitř. Aby se na lidi usmívali, a nekřičeli na ně přes vnitřní interkom. Abychom i my, MHD příznivě nakloněni cestující, vystupovali s úsměvem a ne naštvaní.
P.S.: Jsem přesvědčen, že stejná pravidla budou platit pro MHD i pro hospody. Zajímavé to bude zvlášť v okamžiku, kdy bude oficiálně uznáno, že tramvaje (a tudíž i restaurace) jsou soukromé prostory. Jak pak budou antitabákoví fans obhajovat zákaz kouření v soukromém prostoru mi totiž není jasné.
