I kdyby kostky byly příště hozeny stejně, padly by jinak.
Vážený pane Höschle,
před několika lety, ještě na střední škole, jsem si při domácím studiu matematiky do své mysli zasel názorové semínko, které za posledních šest let značně vyrostlo. (…) Když hodím na zem skleničku, tak celkem přesně předpovím, za jak dlouho spadne. Ale, a tady to pro mě začíná být poněkud „strašidelné“, kdybych věděl víc informací, tak bych mohl i zjistit, na kolik kusů se rozpadne a kam ty kousky odletí. Ty informace ale nemám, a proto se zdá, že se rozpadla náhodně. Lidský mozek je pro mě stejně jako vše ostatní systém, jenž se řídí pravidly. Čili by se také – teoreticky – dalo určit, jak se v něm bude zpracovávat nastavená situace. Není tedy pouze to, že máme málo informací a experimenty na související téma jsou spíše empirické než formální, tím, co nám dává pocit svobodné vůle? Vždyť vše je pouze důsledkem příčin a zároveň příčinou pro další důsledky.
Velice Vám děkuji a se zájmem očekávám Váš případný názor.
Jan Malák
Esej o (ne)deterministickém uspořádání světa určitě nevtěsnáme do 400 slov. Klasický deterministický pohled skutečně tak jako Vy považuje svobodnou vůli pouze za důsledek nedostatku informací. Kdybychom znali všechny výchozí podmínky, mohli bychom přesně určit jejich následek – za předpokladu ovšem, že každá příčina má jen jeden následek. V důsledku taková úvaha znamená, že kdyby byl jakýkoli svět kdykoli spuštěn velkým třeskem přesně tak a za stejných výchozích podmínek jako ten náš před 13 miliardami let, psal bych v něm po uplynutí této doby tento sloupek do Reflexu tak jako dnes. Na gymnáziu jsem také tíhl k tomuto přesvědčení, nespatřiv žádný pořádný důkaz, proč by tomu tak nemělo být. Později jsem však narazil na dílo Ilji Prigogina a Isabely Stengersové Nová smlouva a na Prigoginovu teorii vývoje nerovnovážných systémů, v nichž se objevují bifurkace, jakési křižovatky, na nichž se rozhoduje, jakou cestou se systém bude dál ubírat. Výsledek „rozhodnutí“ přitom nelze předem určit. U složitých systémů je navíc těchto bifurkací tolik, že nelze prakticky předvídat vůbec nic.
Po průchodu kritickým bodem se chování systému změní – rozumím tomu tak, že na čas v něm platí jednoznačná kauzalita (příčina–následek), jak ji chápeme my. Tyto principy neplatí zřejmě pouze ve složitých sociálních a ekologických soustavách (slavná je Prigoginova analýza budování termitiště), ale ještě podivuhodněji tomu asi bude v mikrokosmech a v kvantové fyzice, kde leží klíč k pochopení nedeterministické a pravděpodobnostní povahy světa. Jinými slovy, i kdyby kostky byly příště hozeny stejně, padly by jinak. Příčinnost je ve složitých systémech skryta nejen ve skutečné nahodilosti (bifurkace, kvantová fyzika a „efekt motýlího křídla, co způsobí bouři“), ale i v sebeproměně, kdy vzájemné působení nesčetných prvků natolik mění celkové podmínky (vztahy, teplotu, pravděpodobnost, pozice), že jeden a týž jev probíhá ve změněném kontextu jinak („nevstoupíš dvakrát do téže řeky“).
Složitost těchto podmínek je tak vysoká, že je de facto nahodilostí. Jako příklad si představte proměnu životního prostředí působením člověka. Jakákoli sebedeterminističtěji spočítaná činnost pana XY za padesát let se zcela jistě nakonec odehraje podle úplně jiného scénáře, protože sumy interakcí triliónů proměnných kolem již nevykazují lineární kauzalitu, nemluvě o singularitách čili ojedinělých nepředvídatelných jevech, přicházejících zvenčí (z vesmíru). Takže buďte klidný, prostor pro svobodnou vůli zde skutečně je, a naše nevědomost ho ještě navíc značně rozšiřuje. A pokud jde o kauzalitu a nevratnost času, zkuste si představit, že byste měl z bábovky zase zpátky udělat mouku, respektive obilí a vejce, případně slepici. Svedete to, ale jen s boží pomocí, když bábovku vyhodíte na kompost, nejlépe po průchodu Vaším zažívacím traktem.
