Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM) se v březnu poptalo Čechů, co říkají na končící prezidentování Václava Klause. Jako obvykle z nás dostalo český názor: zatímco víc než polovina respondentů si myslí, že Klaus dobře pečoval o důstojnost úřadu, plnění ústavních funkcí i reprezentaci Česka v zahraničí, má pouhých jednadvacet procent Čechů dojem, že jim rozuměl a komunikoval s nimi.
Samozřejmě chápu. Prezidentovi můžete vytýkat, že vám nerozumí, a přesto jej pochválit za plnění ústavních funkcí. Třeba za to, že po deseti letech na Hradě odejde bez rozkazů armádě a vezme s sebou i Ladislava Jakla s Petrem Hájkem. Ostatně, ústavním prezidentským funkcím málokdo přesně rozumí, dost pravděpodobně ne ani Ústavní soud. Nejpřesněji asi víme, že na Hradě má pořád někdo sedět.
Pokud ale parlamentem voleného prezidenta nechápeme pouze jako stroj naprogramovaný ústavními algoritmy, což v případě naší velkoryse vágní ústavy ani moc nejde (skončili byste u první pravomoci), je oddělení reprezentace Česka v zahraničí od reprezentace názoru Čechů zhruba stejné jako oddělení Miloše Zemana od popelníčku. Je to principiální otázka: jak vás může dobře reprezentovat někdo, kdo vám nerozumí? U Klause se navíc, a zvlášť v druhém funkčním období, ještě přidává fakt, že si reprezentaci země začal stále osobitěji vysvětlovat jako reprezentaci Klause v zahraničí. Řekněme, že už víc myslel na svůj think-tank.
Klaus si kolem sebe stvořil jak slepé obdivovatele, tak stejně slepé odpůrce, jimiž při pouhém pohledu na titána jejich lásky i nenávisti cloumal zlý orgasmus – jen z opačných důvodů. Problém Klause ovšem byl, že s každým rokem prezidentování reprezentoval stále více pouze své obdivovatele. Ti navíc nabývali stále bizarnější a patetičtější podobu, viz Ladislav Bátora.
A právě to byl největší paradox Klausova prezidentování: koho vlastně reprezentoval? Ve druhém funkčním období totiž stále méně reprezentoval i vládu, včetně kdysi své vlastní ODS. Politicky se logicky nejvíc shodoval se svým politickým synem Petrem Machem, jenže jeho názory voliči pravidelně odměňují počtem hlasů v rozmezí statistické chyby, takže stále reprezentuje jen sebe. Ani se nedivím, že mu za to Klaus vynadal.
I z výzkumu CVVM nicméně vyplývá stejná věc, jaká byla patrná i během první přímé prezidentské volby: Češi stále staví prezidenta výš, než kam ho pravomocemi – byť formálně coby nejvyššího činitele – zasazuje ústava. Přejí si, aby jim rozuměl, aby s nimi komunikoval a aby více ovlivňoval vnitropolitické dění. Problém je, že přesně od toho českého prezidenta ústava osvobozuje. Tedy nepočítám-li jmenování vlády, novoroční projev a legendární návštěvy v krajích. Možná by pomohlo, kdybychom na prezidenta přejmenovali premiéra. Možná ale taky ne.
