Komunistický režim vyhnal v roce 1980 básníka Pavla Zajíčka do emigrace. Vinou dlouholetého pobytu v zahraničí teď nemá nárok na důchod. Demokratický režim mu „poděkoval“ tím, že ho prostě nechá živořit. Člověk má hned takový prima pocit ze země, kde žije!
Legendární umělec, zakladatel skupiny DG 307, který tento týden oslavil dvaašedesáté narozeniny, prodělal vloni mozkovou obrnu. Je zadlužený, čelí exekucím a chybí mu důstojné bydlení. Protože má svoji hrdost, nechce se nikde doprošovat. „Se soucitem by nás poslal do prdele,“ říkají jeho přátelé. Nebýt jejich pomoci a nahodilých honorářů, neměl by z čeho žít.
Zajíček není jediný, kdo byl donucen se vystěhovat a teď mu kvůli tomu úřady nepřiznaly penzi. Jak se asi takový člověk cítí, když vidí, jak komunističtí papaláši z té doby žijí v pohodě z legálního důchodu?
Nejvíc statečnosti projevili lidé, kteří se postavili totalitě, riskovali kariéru, ohrožovali rodinu, ale neměli postavení známých disidentů. Co tím o sobě říkáme: Buďte odvážní, odměnou vám bude nezájem a chudoba!
Co to je za systém, jenž posílá peníze tisícům lehkoživků, kteří podvádějí? Co to je za systém, jenž je naopak neposílá lidem, kteří možná nemají úřední nárok, ale ten morální rozhodně?
Ve svobodné zemi žijeme právě díky lidem, jako je Pavel Zajíček. Proč se o ně neumíme postarat? Kolik máme takových hrdinů? A necháme je nedůstojně umřít, abychom je po smrti mohli „objevit“ a začít oslavovat? Nevím. Zeptejte se Pavla Zajíčka.
