Atrakce Slávka Popelky ve formě demonstrace na Václavském náměstí přinesla kromě nového veřejného angažmá Jiřího Pomeje také několik námětů k zamyšlení. Bohumil Doležal ji nebere na lehkou váhu, a upozorňuje na možné historické paralely.
Představte si, milí čtenáři, že zhruba měsíc projíždějí hlavním městem Vaší země (a nejen tam), auta s tlampači a naléhavý hlas Vám sděluje: Vážení spoluobčané, dáváme Vám na vědomí, že dne 7. dubna ve 13.00 hodin proběhne v Praze na Václavském náměstí státní převrat. Revoluční celonárodní shromáždění svrhne současnou nelegitimní vládu. Ta bude na základě hlasování přítomného národa nahrazena dočasnou vládou všelidovou. Všichni zkorumpovaní politici, soudci, vedení policie, justice,státních úřadů, manažeři státních podniků budou vyměněni a potrestáni a nastolena přímá demokracie. Zrádným ministrům bude už od pondělka zamezen přístup do jejich bývalých úřadů. Chcete-li být při tom, přijďte!
Jistě, je to nadsázka, ale nevelká. A všechno nakonec ztroskotalo především na tom, že lid, respektive národ, není zatím ještě dost silný: čítá 400-500 lidí. Z našich poměrně nedávných dějin víme, že aby podobná akce mohla mít úspěch, musí být k dispozici silná extremistická strana vybavená paravojenskou organizací, která navíc ovládá dílem přímo, dílem skrytě silové rezorty a může se opřít o mohutnou a všestrannou pomoc ze zahraničí. A asistovat ji musí z větší části totálně zpitomělé obyvatelstvo. Představte si jen, že by se za Gottwaldem na Staroměstském a Václavském náměstí shromáždilo čtyři sta lidí: byl by pro srandu králíkům.
Proto akce vyvolala hluboké rozladění i u činovníků ČSSD. Předseda Sobotka upozornil, že podobné aktivity mohou nakonec legitimní odpor proti vládě v očích veřejnosti spíše zesměšnit (doufám, že se už stalo). Demonstrace jsou prý jistě důležitým podpůrným prostředkem k dosažení pádu špatné vlády a signálem občanské nespokojenosti, musí být ale dobře zorganizovány a mít skutečnou, nejen fiktivní podporu. Nečasovu vládu je nutné odmítnout demokratickou cestou, vyjádřením nedůvěry ve Sněmovně a uspořádáním nových voleb, a nelze odmítat demokratický systém založený na soutěži politických stran. Tato krásná slova by se dala vyložit i trochu jinak, zlomyslněji: pouliční kravály v zásadě neodmítáme, ale jejich role je jen podpůrná, musí sloužit k tomu, aby se vláda, polomrtvá strachy, raději sama odporoučela. Proto taky musejí být dobře připraveny a zaranžovány. To vše pak umožní vrátit se zase ke standardním prostředkům.
Problém je tu jeden: jakmile se nějaká „iniciativa“ domůže takové moci, aby dokázala vládu položit, musela by být padlá na hlavu, aby nepocítila, že už „standardní politické strany“ k ničemu nepotřebuje, zvlášť když už teď si myslí, že jedny jsou za osmnáct, druhé za dvacet bez dvou. Proč by se měla najednou uskrovnit a omezit se na to, aby dělala pouze podpůrnou sílu, když může být rovnou silou vedoucí!
Proto nechvalme dne před večerem: kdysi, na počátku dvacátých let, provozovala u našich sousedů jedna iniciativa svou revoluci po mnichovských pivnicích a byla tehdejšímu establishmentu pro smích. Avšak pouhých deset let stačilo k tomu, aby v demoralizované a frustrované společnosti, v demokracii bez demokratů, posměváčkům ztuhl úsměv na rtech.
Více textů autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
