Tomáš Rosický není pořádným kapitánem fotbalové reprezentace. Nikdo se mu to ale neodváží říct, a tak se jím ani nikdy nestane.
Když je potřeba, aby zabral, je zraněný. Jakmile by měl mužstvo usměrnit, střídá. Pokud na něj spoléháte, zklame. Začnete-li se na něj těšit, odchází na operaci.
Naopak vynikající, až fenomenální výkony podává v přátelských zápasech, v utkáních, která nic nerozhodují, u žirafy v zoo na marketingové akci a v televizních reklamách. Pokud chcete vidět nějaký jeho gól, pusťte si ho na YouTube. V reprezentaci se totiž trefil v důležitém zápase naposledy v roce 2008.
Jakmile nějaký Čech povýší do kategorie „hrdina“, stává se nikdy nechybující nadpozemskou bytostí, o níž nelze říct křivého slova, jinak přijdete do pekla.
Stalo se to už Václavu Havlovi a nedávno nakrátko i Karlu Schwarzenbergovi. Pěkně našlápnuto na neomylnou ikonu má i moderátor Václav Moravec.
Kdysi jsem napsal, že Jaromír Jágr neumí hrát pro tým a že s ním česká reprezentace nic nevyhraje. Ocitl jsem se v roli národního idiota, který nechápe hokejového génia. Později Jágr sám přiznal, že se změnil a že se na svoji roli v týmu dívá jinak než zamlada. A dovedl Česko k titulu mistra světa v roce 2005.
Vrcholem rozpaků nad Rosickým se stal klíčový zápas o postup na mistrovství světa s Dánskem. Byl zraněný, ale nastoupil na poslední půlhodinu a běhal jako srnka. Každý, kdo rozumí fotbalu, se ptal: Proč, proboha, nehrál od začátku a nevydržel, dokud to jde?
Nejdrsnější kritiky se opovážil bývalý reprezentant Ladislav Vízek poznámkou o tom, že „i výjimečný hráč musí mít srdíčko“.
Ve skutečnosti by někdo měl Rosickému říct: Chlapče, vzpamatuj se! Jsi geniální fotbalista, tak se přestaň chovat jako slečinka!
