Napsal mi rozhořčeně Vladimír Kruliš, jeden z tzv. Mládkových „parazitů“, tedy živnostník neboli OSVČ. I v době rekordní nezaměstnanosti dává práci třinácti lidem. Zde je menší odvodová matematika za rok 2012.
Na sociálním pojištění jeho zaměstnanci zaplatili státu 230 000 korun, on za ně ještě přidal 883 000 korun a sám za sebe odvedl 146 000 korun. Na zdravotním pojištění pak jeho zaměstnanci zaplatili 159 000 korun, on za ně přidal 318 000 korun a sám sobě ulehčil o dalších 68 000 korun.
„Jak je vidět (a nevšiml by si jen někdo, kdo vidět nechce, viz Jan Mládek), tak jen já sám za sebe jsem zaplatil polovinu toho, co mých třináct zaměstnanců),“ upozorňuje Kruliš. Při pohledu na ta čísla vás napadnou zhruba dvě věci: zaprvé, jak to že náš zdravotní i sociální systém permanentně bankrotuje, když do něj platíme dvakrát a stát všem zkouší sebrat i nejlacinější zubní plomby? A zadruhé, jak to že u nás někdo ještě vůbec někoho zaměstnává?
Tím se dostáváme k definici OSVČ. Sociální i zdravotní systém tak zná každého, kdo odvádí příslušné daně a není zaměstnaný. Tedy jak skutečné, tak fiktivní živnostníky, kteří ve skutečnosti pracují jako zaměstnanci, čímž naplňují definici tzv. švarc systému. Ty první stát (snad proto, že někoho zaměstnávají, takže můžou i oni platit i několikeré daně) brutálně dojí za jejich aktivitu hned dvakrát; někteří z těch druhých na nich „parazitují“ (abych vykradl Jana Mládka) tím, že platí výrazně méně než zaměstnanci. Jako zaměstnanec to bohužel sám vím až moc dobře, jen s tím nemůžu nic udělat. V mzdové účtárně mě prostě nenechají podvádět.
Mládek coby ministr financí mě sice děsí stejně jako Vít Bárta coby ministr vnitra, přesto ho ale chci podezřívat, že když se na sjezdu ČSSD veřejně a plošně zamyslel nad živnostníky-parazity, myslel pouze ty druhé. Protože bez těch prvních by zřídkakdy i on sám, jako letitý poživatel našich daní, kdy viděl korunu. Jenže fiktivní živnostníky nelze v systému oddělit od těch skutečných: podíváte-li se znovu na perverzní sumy, jaké z živnostníků vytáhne stát, je celkem logické, že často „zaměstnávají“ další živnostníky.
Pro oboje je to prostě levnější. Navíc je ještě hřeje pocit, že aspoň trochu okradli stát, který mnohem víc okrádá nás všechny. Mnozí živnostníci, například provozovatelé menších místních obchodů, ale ani nemohou jinak než podvádět; zaměstnat někoho se všemi náklady by zruinovalo nejen je, ale i příslušného zaměstnance. Ten by měl tak nízký oficiální plat, že by musel pro peníze k Mládkovi. Protože ale ke svému podnikání pomoc potřebují, musí podvádět stát.
Mládek také rád říká, že živnostníci chtějí požívat stejné sociální a zdravotní statky jako zaměstnanci. Ani to není pravda. Nemají například téměř žádnou nemocenskou. A i ti fiktivní OSVČ, které úmyslně šetří na sociálním pojištění, aby jim zbylo víc peněz teď, kdy ještě utrácejí za příjemnější věci než pobyt v hospici, jednou nebudou mít téměř žádný důchod. Že zhruba to samé platí i pro nás zaměstnance, jimž stát bere mnohem víc, je jiná věc. Řekněme, že žijeme v době, která vůbec nepřeje budoucím důchodcům.
Ano, systém není férový, ostatně jako žádný státní systém. Nejen Mládek upozorňuje na nižší zdanění živnostníků u nás, například formou vyšších výdajových paušálů. Jenže současně mají vyšší pojištění. Problém je, že výši paušálů nelze oddělit od výše zdravotní či sociální daně, protože oboje ovlivňuje náklady na práci. Snad i proto se Mládkova ČSSD konzistentně drží i v době hospodářské recese jednoduchého receptu: ještě vyšší daně pro všechny, zaměstnance i zaměstnavatele. Samozřejmě ovšem kromě voličů ČSSD. Ti dostanou své tradiční dávky.
