Sebeobětování matek-trpitelek má někdy hysterický charakter.
Dobrý den, pane doktore,
jsem spokojený rodič čtyř dětí, druhé je těžce postižené, mám velmi dobré manželství. S hromadou rozporuplných pocitů narážím už několik měsíců na články pana Doležala, v nichž se opakovaně dozvídám, že péče o mentálně postiženého je rodinu ničící, matka je hysterka, kterou je možno vyléčit, aby pochopila, jakou dělá hloupost, a všechno vždy směřuje k jasnému doporučení – strčte ty děti do ústavu. Asi je to názor pana Doležala, jejž ovšem pořád opakuje a čte ho hodně lidí. Sám žádné děti nemá, tedy vůbec netuší, co rodiče vede k tomu, aby se starali i o ty méně povedené potomky. Můžete, prosím, jemu a i jiným lidem popsat, o kolik lépe prospívá člověk ve své rodině? Že i těžce mentálně postižený velmi intenzívně vnímá a dokáže trpět právě z nepochopitelného odloučení od matky. Nechci se dočkat doby, kdy se budu muset omlouvat společnosti za to, že se starám o své nedokonalé dítě.
Děkuji. Mějte se krásně.
Lenka Hradská
Vezmeme-li problém ze široka, můžeme si připomenout, jak se v našich končinách ve 20. století změnily společenské vztahy a s tím související péče o jednotlivce. Zatímco dříve všelijakou psychopatologii ustály rodiny uvnitř trojgeneračních uspořádání, dnes je zacházení s obtížnými jedinci „outsourcováno“ navenek. Nukleární rodina se mnohdy rozpadá. Ohroženy jsou tím děti a staří lidé. Ustupuje se od tradičních hodnot. Narůstá pocit opuštěnosti a s tím souvisejících poruch ve stáří (deprese, sebevraždy).
Povinnost žít je nahrazována právem zemřít. A zatímco psychologie a medicína snášejí důkazy o nenahraditelnosti mateřské péče, o prospěšnosti kojení a o významu rodiny, péče o problematické jedince se přenáší z jejich přirozeného prostředí do zdravotnických soustav a sociálních záchranných sítí. Aniž bych chtěl jakkoli soudit Váš ideový spor s JXD, musím se ho také trochu zastat. Ačkoli se sám asi o nikoho nestará, a nemluví tedy z vlastní zkušenosti, pakliže se vyjádřil tak, jak píšete (nečetl jsem to), dotkl se důležitého společenského fenoménu: manželství zatížená péčí o postižené jedince se často rozpadají. Navíc sebeobětování matek-trpitelek má někdy skutečně hysterický charakter. Problém tedy není ani tak v tom, že by neměl pravdu a Vy jednoznačně ano, ale spíš v tom, že různé pravdy jsou v různých situacích různě poskládány a nelze je zevšeobecnit. Setkal jsem se ve své praxi s vyloženě toxickými matkami, jež tak ochraňovaly a opečovávaly své různě narušené potomky, že je dovedly k naprostému zoufalství, z něhož je horko těžko zachraňovala psychiatrická hospitalizace.
Na druhou stranu je mnoho rodičů jako Vy, jejichž psychologická i existenciální prospěšnost je pro dítě v porovnání s jakýmkoli ústavem nesporná. Z těchto zkušeností lze odvodit, že ani výsledky výzkumu v této věci a Vaše zkušenost, ani kazuistiky zcela opačné a názory pana JXD nelze zevšeobecnit jako jakési pravidlo či zákon. Navíc negativa působení obtížného člena rodiny se netýkají jenom rodin s mentálně postiženými dětmi, ale v podstatě s jakýmkoli problematickým jedincem, včetně starců s demencí či dětí s onkologickým onemocněním. Každého, kdo se stará o postižené dítě a udrží důstojný chod rodiny, si neobyčejně vážím. Zároveň uznávám, že ne každému se to daří a škody někdy bývají značné. Ptáte-li se, čím ty rozdíly ve schopnosti úspěšně se obětovat mohou být dány, pak jednou z prokazatelných souvislostí je náboženství. Věřící mohou někdy takový úkol považovat za zkoušku, výzvu nebo i dar a oběť jim nečiní takové potíže jako bezbožnému zbohatlíkovi, jenž by musel omezit fitness a místo golfového vozíku tlačit kolečkové křeslo.
