Kdyby to hokejisté na mistrovství světa letos nedotáhli ani do semifinále, nevadí. My Češi jsme si totiž během posledních měsíců našli jiný sport - celonárodní hysterii. Pokud by se v tomto sportu pořádalo mistrovství světa, s přehledem bychom vyhráli.
Začalo to prezidentskou volbou, vrcholí to (prozatím) odchodem Václava Klause z úřadu prezidenta. Je skvělé, že jsme se v naší opečovávané demokracii dostali do fáze, kdy je úplně normální sundávat ze zdí obrazy prezidenta a v davu lidí upalovat jeho figurínu. Někteří dokonce bouchali šampaňské a odpočítávali hodiny a minuty do půlnoci. Kolemjdoucí turisté tak museli mít pocit, že Hugo Chávez nezemřel ve Venezuele, ale u nás.
Asi jsem naivní. Myslela jsem si ale, že úřad prezidenta s sebou nese určitou vážnost, ať už ho vykonává kdokoliv a mysím si o něm cokoliv. Já i vy, a kdokoliv ostatní, všichni máme samozřejmě právo chovat se v poslední den Klausova úřadování jako pologramotní obyvatelé banánové republiky. Můžeme klidně pořádat akce, za které by se styděly i bandy puberťáků zevlující v obchoďákových foodcourtech s empétrojkama, to je samozřejmě každého právo.
Jen si říkám, zda by nemohli tito lidé, a hlavně páni senátoři, kteří Klause žalují za velezradu, napnout své síly v boji za demokracii a spravedlnost jiným směrem. Na stránkách KSČM zhruba týden visel článeko tom, že vítězný únor byl nejvýznamnější událostí naší novodobé historie. V článku se objevují prohlášení jako: Co se výsměšně dnes nazývá obdobím „normalizace“, nebylo ničím jiným než pokračováním cesty zahájené Vítězným únorem, cesty po všech stránkách společenského života úspěšné. Nebo: Vítězný únor byl aktem nejvyšší demokracie. Nebo je zapotřebí znovu vytvořit stranu marxisticko-leninskou, stranu gottwaldovského typu.
Je úplně jedno, že text byl po týdnu z webu stažen, že Vojtěch Filip tvrdí, že tam vůbec neměl být, a že se autor podepsal pod pseudonymem, více zde. Jde o to, že tu vzniká neuvěřitelně absurdní situace, kdy senátor Jiří Dientsbier s vážným starostlivým výrazem ve tváři hovoří v Událostech komentářích o tom, že žaloba na Václava Klause je nutná k ochraně naší demokracie.
A tvrdí to ten samý Jiří Dientsbier, který si šel před prezidentskými volbami pro podporu ke komunistům, těm samým lidem, kteří (minimálně část z nich) považují Vítězný únor za to nejlepší, co se naší zemi v moderních dějinách stalo. S tím se Dientsbier zřejmě ztotožňuje. To, narozdíl od démona Klause, není podle něj vůbec žádným ohrožením demokracie. Páni senátoři budou totiž raději desetkrát žalovat odcházejícího prezidenta, než aby se zabývali takovou marginálií, jako je touha členů KSČM vytvořit stranu gottwaldovského typu. Rušit komunisty by totiž nebyl tak populární a populistický krok jako upalovat Klause.
