BOHUMIL PEČINKA: Proces s velezrádcem aneb o co v dnešní klausiádě běží | Reflex.cz
reklama
nahoru

BOHUMIL PEČINKA: Proces s velezrádcem aneb o co v dnešní klausiádě běží

Bohumil Pečinka6. března 2013 • 14:00
BOHUMIL PEČINKA: Proces s velezrádcem aneb o co v dnešní klausiádě běží
Václav Klaus
• foto: 
Václav Teichmann

Psát vyvážený článek o éře odcházejícího prezidenta dnes nejde. Ve chvíli, kdy je dlouholetá hlava státu objektem veřejného lynče, by byla spíš na místě prázdná stránka novin a na ní věta: V atmosféře účelové kriminalizace politických aktivit (tzv. velezrada) znamená pokus o jakoukoli objektivitu čisté pokrytectví. Dnes maximálně můžeme naznačit, o co v dnešní klausiádě běží.

reklama

Klausovi kritici tentokrát překročili všechny meze, protože více čí méně oprávněné politické výhrady transformovali do podoby Klausovy kriminalizace za několik jeho sporných kroků, v jejichž čele vévodí nedávná amnestie. Vzhledem k tomu, že hlava státu může být podle ústavy odpovědná jen za čin tzv. velezrady, pohotově aplikovali tento článek 65, pod nějž se vedle několika desítek tisíc lidí podepsalo také 28 senátorů.

 

GOTTWALD A BIĽAK

Mnoho z těch, co dnes aktivně prosazují, aby Ústavní soud zahájil s prezidentem Klausem řízení podle tohoto ustanovení ústavy, přece musí vědět, o co v roce 1992 tvůrcům základního zákona státu vlastně šlo.

 

Paragraf o velezradě se skládá ze dvou částí. V první je prezident právně odpovědný tehdy, když jde proti svrchovanosti a suverenitě republiky, v jejímž čele stojí. Ve druhé zase, když usiluje o narušení podstatných náležitostí demokratického státu. Obě části odrážejí českou zkušenost posledních sedmdesáti let.

 

Stručně řečeno, jde o paragrafy, jež vycházejí z toho, co se u nás odehrálo během komunistického převratu v únoru 1948 a v průběhu okupace v srpnu 1968.

 

Jeden z nich je typově aplikovatelný na potenciální Adolfy Hitlery a Klementy Gottwaldy, kteří se svými hnutími konspirovali proti demokracii, aby ji pak úplně zničili. Druhá část zase na situace, kdy nejvyšší představitel státu jedná ve spojení s cizí mocí, podobně jako když garnitura kolem Vasila Biľaka a Milouše Jakeše psala na jaře 1968 „zvací“ dopisy do Moskvy, aby sem přijela sovětská vojska. To jsou dvě základní situace, na něž je aplikována tzv. prezidentská velezrada. Samozřejmě že život je pestřejší a existuje řada mezivariant, kdy například nemusíte jednat o narušení suverenity a demokracie s vládou cizího státu, ale mafií atd.

 

Podstata zůstává stejná – je to krajní nástroj, jak zachránit demokratický stát před prezidentem, jenž narušuje ústavní pořádek. Bývalý šéf komunistů Jakeš, který stál jak u února 1948, tak u srpna 1968, se musí z pohodlí své pražské vily smát, jak dnes, na úplném sklonku prezidentské kariéry, si sami destruktivně ničíme jeden ze symbolů uplynulých 23 let.

 

Celá ta vážně se tvářící, ale ve skutečnosti směšná záležitost se senátním projednáváním údajné Klausovy velezrady je samozřejmě zástupná věc. V mnoha polohách tohoto sporu jde o účtování s celou předchozí epochou.

 

Jako v každém správném „velezrádném“ monstrprocesu, co se jich v našem prostoru ve 20. století odehrálo, tu figurují horliví udavači, projevující se v médiích všeho druhu, máme tu petici 75 tisíc rozhořčených občanů, kterou obřadně nese do Senátu bláznivý miliardář Karel Janeček, běsnící prokurátoři (senátorka Wagnerová) i samozvaní soudci (Jiří Dienstbier ml.).

 

Argumenty různých lidí jsou různé, v závislosti na tom, jak jim kdy Klaus zkřížil v minulosti cestu.

 

Tomu, kdo prožil v české politice uplynulých třiadvacet let, se musí zdát legrační i únavné, jak se některé osoby a obsazení vytrvale vracejí. Proto je dobré určité věci čas od času opakovat, protože odtud často vycházejí nejhlubší pohnutky dnešního „velezrádného“ třeštění.

 

OBČANSKÉ FÓRUM

Třeba si vzpomenout na říjen 1990 a volbu prvního předsedy tehdy revolučního hnutí zvaného Občanské fórum. Okresní delegáti se tehdy vzbouřili proti pražskému vedení, převážně vedenému bývalými disidenty. Příčinou byl politický styl, jejž praktikovali lidé po odchodu Václava Havla na Pražský hrad.

 

Základem byla nekomunikace s členskou základnou, která byla chápána jen jako kompars vysoké politiky ve stylu my vám vládneme a vy nás musíte bezpodmínečně poslouchat. Obsahově pak tato politika byla v rozporu s názory a zájmy velké části stoupenců a podporovatelů Občanského fóra.

 

Jako jednu z prvních protestních akcí prosadili aktivisté OF požadavek na volbu předsedy tohoto rozbředlého hnutí. Na celostátním sněmu navrhl Václav Havel jako svého kandidáta filozofa Martina Palouše, dlouho hrál s předsednickou kartou Pavel Rychetský a proti nim byl částí okresů navržen tehdejší ministr financí Václav Klaus.

 

Samotné volbě předcházela série projevů. Jedním z nich byl i Dienstbier mladší jako tehdejší studentský poslanec. Možná poprvé, ale ne naposled se ukázalo, co znamená slovo overkill (přestřelení). Dienstbier ml. měl totiž tak nenávistný protiklausovský projev, po němž to v sále jen zahučelo a přihodilo to na stranu Klause pár desítek hlasů, které nakonec rozhodly.

 

Právě říjen 1990 a následné děje (přeměna OF ve stranu, dělení OF) se staly na mnoho let definičním momentem pro celou českou politiku a podprahově fungují dodnes. Pocit ztráty moci byl pro celou politickou garnituru kolem Václava Havla, jež myslela, že je předurčena vládnout na dlouhá léta dopředu, tak frustrující, že ovlivnil celkovou podobu naší politiky.

 

To, že dnes se kolem „velezrádného“ třeštění motají opět lidé typu Dienstbier mladší nebo Rychetský jako potenciální velesoudce, je spíše na balzakovský román než na analýzu. To, že si Klaus při své občasné nesnesitelnosti dokázal za těch 23 let vytvořit tábor podobných „klausožroutů“, je jasné. Dnes to dostalo tvar v podobě „velezrádného“ procesu.

 

Ve skutečnosti jde o stále tytéž věci, spojené se začátkem devadesátých let. Rozdíl je v tom, že je to umocněno a doplněno dvěma věcmi – prezidentskou volbou a zpackanou amnestií.

 

SIROTCI

Koncem roku 2011, krátce po smrti Václava Havla, jsme byli svědky emocionálního vzepětí prohavlovsky naladěné české, zvláště pak pražské veřejnosti. Předcházely tomu dva roky systematické mytizace (filmy, dokumenty, mediální výstupy) prvního porevolučního prezidenta, který v okamžiku smrti už byl fakticky blahořečen, takže v ničem nepřipomínal nesmírně tvořivého umělce a politika, jenž utvářel dějiny konce 20. století.
Jeho úmrtím pak byl rovnou svatořečen, tedy zařazen do jakési nekritizovatelné pozice, přičemž jeho příznivci pociťovali zvláštní existenciální úzkost ze ztráty vůdce, která posléze přešla do nevyhlášených bojů o nástupnictví po Havlovi.

 

Po mnoha a mnoha měsících nejistot je opět spojila prezidentská volba a pozdní, ale o to silnější shoda na Karlu Schwarzenbergovi, do něhož se jakoby přelily všechny citové vazby, které tyto lidi spojovaly s Václavem Havlem. Následný neúspěch spojený s angažmá Václava Klause na straně budoucího prezidenta Zemana rozpoutal propuknutí všech skrytých a zasutých protiklausovských animozit. Všechny nahromaděné frustrace pak našly vyjádření v požadavku na proces s „velezrádcem“.

 

POLITICKÁ CHYBA

Pokusy o „konečné řešení“ klausovské otázky jsou staré jako česká polistopadová politika. Nejznámější byl z konce roku 1997, kdy po sérii skandálů se sponzorováním politických stran padla druhá Klausova vláda. Rozdíl byl v tom, že tehdy se Klaus mohl opřít o poměrně širokou základnu svých stoupenců a své politické chyby zaplatil jen volební porážkou o rok později.

 

Tentokrát byl vztah stoupenců k jeho osobě dlouhodobě oslaben. V jiné době a atmosféře by stálo za to se zamyslet nad prezidentovým prvním a druhým funkčním obdobím, přičemž z toho hodnocení by vyšla léta 2003–2008 nepoměrně lépe.

 

Důležité je, že Klaus po roce 2009 si přestal rozumět se „svou“ českou společností. Vzpomeňme na asistenci u pádu druhé Topolánkovy vlády, obhajobu Věcí veřejných v roce 2011 nebo sázku na marginální národně konzervativní proud kolem hnutí D.O.S.T., což vyvrcholilo podivným transferem církevního majetku (tzv. církevní restituce), k čemuž Klaus zdvořile mlčel. Všechny tyto momenty ho vzdálily od lidí, jejichž byl 23 let neoficiálním mluvčím – českých středních vrstev.

 

Do toho přišla snad největší politická chyba celé jeho dosavadní kariéry – amnestie. Generální pardon zde nepochopitelně poskytl vrstvám, které ho v drtivé většině ani nevolily, ani neměly hodnotově nebo životním stylem blízko ke středním vrstvám, z nichž Klaus politicky vzešel a o něž se opíral. Obecně vnímané protiklausovské naladění najednou našlo své vyjádření.

 

Na rozdíl od roku 1997 nejde jen o útok oponentů na jeho osobní a politickou autoritu. „Konečné řešení“ má spočívat v jeho odsouzení podle článku o velezradě, a tím i vyřazení z aktivní politiky, což byla jedna z možností Klausova dalšího angažmá. Takže jsme opět u vnitřních pohnutek dnešních strůjců pokusu o monstrproces s prezidentským „velezrádcem“.

 

Reflex 10 obálka

Odcházející prezident v šesti novinářských historkách. Causu Klaus od Jaroslava Plesla najdete v zítřejším tištěném Reflexu.

 

 



Klíčová slova: rxrxbohumilpecinkaklausvelezrada



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama