Vsadím se, že ani sám Václav Klaus, přímo muzeální narcis libující si každým rokem ve stále teatrálnějších gestech a vzdoru, si takhle konec svého desetiletého prezidentství, a potažmo i oficiální politické kariéry, nepředstavoval.
Zatímco směšně dává coby kamarádské odchodné slovenskému prezidentovi Ivanu Gašparovičovi Řád bílého lva, čímž jej mimochodem pasuje členem klubu velikánů jako třeba Jásir Arafat či Muammar Kaddáfí, bude Ústavní soud posuzovat, jestli na Hradě nespáchal velezradu, když občas pracoval trochu víc, než měl. Mimo jiného i v souvislosti s příliš velkorysou amnestií či nepodepsáním Lisabonské smlouvy.
Je to bizarní ironie. Právě Klaus se totiž počátkem své prezidentské éry dušoval, že nebude aktivistickým, ale aktivním prezidentem. Nakonec si to ale rozmyslel a především ve druhém funkčním období svůj slib obrátil: kromě vlastní literární činnosti včetně Zápisků z cest pro děti politicky jednal hlavně aktivisticky; tedy se politicky angažoval i tam, kde naše ústava – ano, ne zrovna ukázka ústavní preciznosti – předpokládá spíš vládní či parlamentní angažmá, protože jsme spíš parlamentní demokracií. Viz Klausovo nepodepsání Lisabonské smlouvy.
Jsem si jist, že Klaus, romantický národovec devatenáctého století, jenž stejně romanticky rád chápe i EU - ve skutečnosti pokračování války mezi státy, jen místo na bojišti u nekonečných bruselských večeří -, jednal nejen v tomto případě zcela upřímně kvůli státnímu zájmu. Takže teď logicky nechápe, jak si někdo může myslet, že jednal proti státnímu zájmu – tedy se dopustil velezrady. A Lucie Bílá mu to jen stěží vysvětlí.
Samozřejmě že je senátorská ústavní žaloba z prezidentské velezrady stejně teatrální jako mnohá Klausova gesta: kdyby Ústavní soud rozhodl, že Klaus skutečně spáchal velezradu, zbaví jej prezidentské funkce – v tomto případě vrcholný trest – v době, kdy prezidentem dávno nebude. Nechci senátory se stále ambicióznějším Jiřím Dienstbierem v čele nepodloženě podezřívat z přílišné přemýšlivosti, nicméně aspoň tohle podle mě určitě vědí.
Obávám se však, že smutný konec Klausova prezidentství bude už zakrátko vypadat jako v podstatě neškodná komedie Zdeňka Trošky ve s rovnání s nadcházejícími pěti roky prezidentování Miloše Zemana. Ten totiž ještě ani neseděl na Hradě, a už si ústavu vykládal tak „extenzivně“, že zcela vážně nahlas zvažoval, že odvolá vládu premiéra Petra Nečase, protože ji lidé nemají rádi. Svalovat něco podobného na povolební kocovinu či intelektuální blízkost Jiřiny Bohdalové je podceněním situace. Něco podobného by v TV nevysvětlil ani titán krizové politické komunikace Ladislav Jakl.
Česká realita je totiž taková, že si prezidentská funkce s naším ústavním pořádkem prostě nerozumí. A zvlášť, vyšleme-li my či parlament na Hrad nějakou silnější, či spíše silněji patologickou, osobnost – v posledních letech tradice. Navíc Zemana bude nad ústavou ještě více nadnášet i přímé zvolení; ačkoli je to nejen vzhledem k volebnímu sytému nesmyslný přepočet, volilo jej prezidentem víc lidí než celou vládní koalici. Tedy ODS s TOP 09, LIDEM pro jistotu nepočítám. Že se Zeman obklopuje lidmi mentálně politicky školenými v době, kdy něco jako ústava nemělo cenu ani toaletního papíru, je jaksi samozřejmostí.
Takže si docela dobře umím představit, abych lingvisticky vykradl naše politiky, jak Zeman, kromě svých brad pevně opřený i o vůli lidu, ústavně extenzifikuje tak, až něco rupne. Jestli jsme totiž po obludné Klausově druhé volbě prezidentem opravdu chtěli našemu prezidentství nějak ulevit, měli jsme ho rovnou zrušit. Protože jak se nyní, po senátní frašce s velezradou, zdá, nemusí to být jen prezident, kdo naše prezidentství ústavně napíná.
