Skrovnými (komunistickými) oslavami a podobně skrovnými demonstracemi jsme včera oslavili nekulaté výročí komunistického převratu z února 1948. Když se o té události u nás dnes mluví, bývá řeč o tom, že se po válce vytvořil „bipolární svět“ a že u nás zvítězil „komunismus“. To mi nějak nejde dohromady s tím, co o té době vím a co jsem pak zažil. Pokusím se tedy předložit svou alternativní story.
Česká společnost byla od druhé poloviny třicátých let postižena únavou z demokracie. Ta má totiž řadu stinných stránek. Svou roli sehrály i zkorumpovanost politiků, hospodářské potíže, selhání spojenců v roce 1938. Ne že by lidé nechtěli demokracii, chtěli jen nějakou jinou, lepší. Jakýsi ideový tvar dal těmto představám na sklonku války a během ní Edvard Beneš: dosavadní formální, „buržoazní“ demokracii, je třeba obohatit o některé prvky „socialismu“ (přičemž socialismem rozuměl, přinejmenším taky, stalinismus). Tak vznikne demokracie nová, „humanitní“, jaká tu ještě nebyla.
Beneš nebyl sám, kdo vystoupil s projektem demokracie, jaká tu ještě nebyla. Ve druhé světové válce zaskočenému Západu nezbylo, než se spojit se Stalinovou zaostalou orientální despocií (kterou Hitler zákeřně napadl). Podstatné bylo, že Ruské koloniální impérium se po roce 1917 modernizovalo, přijalo za své státní náboženství tzv. marxismus-leninismus (upravenou verzi evropské utopické ideologie) a imperiální ambice jako obvykle krylo mesianistickou ideologií: cílem je osvobodit lidstvo z otroctví a vybudovat nebývalou říši svobody.
V předválečné ČSR měl „Sovětský svaz“ mohutnou pátou kolonu, KSČ. Užitečnými pomocníky mu byli i mnozí intelektuálové, kteří si to, co bylo konfliktem Západu s Východem, vykládali jako konflikt mezi pravicí a levicí. Pojmy pravice a levice mají ovšem smysl jen v evropských parlamentech. A tak dezorientovaná česká veřejnost, vedená dezorientovanými politickými elitami, po roce 1945 napochodovala – pravda, pod mohutným vnějším tlakem – do otevřené krokodýlí tlamy. Přitom to, co se stalo v únoru 1848, byla vlastně jen třešnička na dortu. Důležité kroky (zákaz velkých politických stran, omezení soukromého vlastnictví a svobodného podnikání, zneprávnění a masové deportace milionů lidí) proběhly už předtím a bez jakéhokoliv odporu. Prezident Beneš nakonec ustoupil tlaku a podepsal kapitulaci té zbývající polodemokracie – podobně jako Hácha v roce 1939 nebo Dubček a spol. v roce 1968.
Pohled zvnějšku na toto hemžení byl tristní. Americký velvyslanec v Praze Steinhardt tehdy napsal: „Z amerického hlediska se zdá být opovrženíhodné, že s výjimkou několika studentů ani jediná osoba, od prezidenta republiky po nejposlednějšího občana, neutrousila na obranu svých politických svobod ani slovo.“ Dnes je situace jiná: Rusko už není to, co bývalo, změnilo se, i když zase ne až tak moc. Také komunisté už nejsou to, co bývali, i když ani ty bych nepodceňoval. V každém případě se dnes rozhodujeme svobodněji než v letech 1945-8. Ale rozhodujeme se zase nikoli mezi pravicí a levicí (i levice patří k Západu), ale mezi Západem a Východem, a rozhodneme-li se špatně, nebudeme mít tentokrát vůbec žádné alibi.
Více textů autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
