ČEZ má po Albánii další problém, tentokrát v Bulharsku. Premiér Borisov v úterý na tiskové konferenci oznámil, že firma v nejbližší době přijde o licenci na dodávky elektřiny v jeho zemi.
Důvodem jsou neúměrně vysoké ceny. Licenci už ČEZ před časem ztratil v Albánii. Bulharská vláda zjevně reagovala na rozhořčené demonstrace, namířené proti vysokým cenám energií zvlášť a proti vládě všeobecně. A hned vzápětí padla.
Člověk by v této souvislosti mohl spekulovat, zda investoři dostatečně zvážili orientaci na východní trhy. Ta u nás dnes sice frčí, ale přináší možné velké problémy a komplikace. Je zjevné, že zásahy státní moci do ekonomiky tu bývají brutálnější než u nás, zvlášť když jsou podníceny tlakem rozzuřené veřejnosti (který bývá taky brutálnější). A zda svůj podíl na problému má nebo nemá taky sám ČEZ (naznačil to např. Veselin Vačkov v Lidových novinách). To ale rád přenechám povolanějším.
Bulharská akce vyvolala několik rezolutních vystoupení na obranu našich národních zájmů. První byl ministr průmyslu a obchod, ten reagoval okamžitě a silnými slovy. Situace je podle něj alarmující, postup Bulharska bezprecedentní. Ministr Schwarzenberg byl zdrženlivější, chce se napřed se situací podrobněji seznámit. Následovala nevlídná reakce dosluhujícího prezidenta Klause: ten si přeje, aby česká vláda zareagovala velmi rezolutně, „takový ten tichý a nezřetelný přístup našeho ministerstva zahraničí se mi zdá dvojnásob nepřijatelný“. Jiné státy EU by v případě, když jde o jejich firmy, nebyly tak zdrženlivé. A končícího prezidenta podpořil jeho designovaný nástupce, který vyzval premiéra Nečase k ochraně zájmů ČEZ v Bulharsku. Je třeba, aby o věci jednaly vlády. Jde totiž o krásný příklad českého národního zájmu.
Politiky podporují i média. Tak např. Pavel Páral píše v MfD o Albánii, „zemi Škipetarů“, „jejíž označení za evropský stát je hodně nadnesené“, a v níž „neklaplo přesvědčení“ českých šéfů ČEZu, že „doby Envera Hodži jsou záležitostí minulosti a otevřená loupež za pomoci státní policie se na sever od afrických břehů stát nemůže“. Bulharsko je sice na rozdíl od Albánie „považováno za civilizovanou zemi“, ukazuje se ovšem, že pochybnosti mají více než reálný základ. Bulharská vláda chce „gangsterskými metodami... přenášet své problémy a náklady na správu státu na zahraniční investory“. A autor končí řečnickou otázkou: „Myslí si i premiér Nečas, že musíme opravdu odevzdávat peněženku každému balkánskému raubíři, který si o ni řekne?“
Tento způsob psaní považuji za sprostý, i když nejspíš odpovídá Klausovým požadavkům na rezolutnost. Nechci se zastávat ani albánských, ani bulharských úřadů (Bulhaři už ostatně couvli). Postoj českých politiků (i to, co jako doprovod píše pan Páral) nesvědčí ani tolik o převaze toho dejme tomu civilizovanějšího, jako spíš o aroganci někoho, kdo konečně dostal šanci prokázat svou převahu nad slabšími a chudšími. A dělá to způsobem, kterým svou větší civilizovanost zpochybňuje.
Machrovat na Bulhary a Albánce je snadné. Moc suverenity tak ale nevybudujeme. Příležitost bude, až to zkusíme proti někomu nebezpečnějšímu a mocnějšímu. Například až zase uvíznou dodávky zemního plynu z Ruska. Pak přijde čas, aby pánové Klaus a Zeman předvedli své politické svaly.
Více textů autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
